Jarní desítka v Kravařích

V dnešním článku vám toho chci říct tolik, že doufám, že se do toho moc nezaplantám 🙂 Mám za sebou první závod sezóny, první závod pod vedením trenérky, závod, ve kterém jsem si zaběhla osobák, mám chuť do běhání a zrovna teď v pondělí ráno sedím u počítače, prohlížím si fotky ze závodu a prohlížím termínovku, kam bych se tak ještě přihlásila. Je mi hezky 🙂

Ale ještě před týdnem to tak nebylo. Nebojte, nedělo se nic strašného. Běhala jsem podle tréninkového plánu, ale chyběla mi radost z běhání. Taková ta chuť do závodění, těšení se na závod. Odběhala jsem sice tréninky, vlastně mě každý trénink bavil, ale zároveň se mi úplně hnusila představa, že mám o víkendech závodit. Neměla jsem problém s tím, že bych byla líná a nechtělo se mi trénovat. Nepotřebovala jsem si číst na internetu rady, jak se doma zvednout z gauče a přinutit se jít běhat, že potom budu mít dobrý pocit, že se můžu víc najíst a tak. Cítila jsem, že se dostávám do stejného stavu, jaký jsem zažila už dvakrát s házenou. Hodně trénuju, ale místo toho, abych se zlepšovala, přestává mě to bavit. Štve mě, že nemám čas na jiné sporty a hlavně se mi nechce hrát zápasy, ve kterých bych měla prodat to, co jsem natrénovala. Naplno jsem si to uvědomila minulou sobotu, kdy jsem odběhala náročný trénink, o kterém mi Terka napsala, že je to dost rychlé a možná budu muset přidat na každém intervalu pár vteřin. Odběhala jsem to přesně, měla jsem z toho radost, mohla jsem se potom najíst… Ale z celého závodu, který jsem měla za týden běžet, jsem se nejvíc těšila na to, až bude po něm a půjdeme z dětmi do aquaparku. Tentokrát mě zachránilo to, že jsem chytila nějakou virózu a téměř celý týden jsem neběhala. Taky jsem přemýšlela, jak z toho ven. Jak to říct Terce? Budu jenom trénovat a nebudu závodit? Budu trénovat míň? S tím mě Terka pošle do háje, budu bez trenérky a to nechci.

V sobotu před závodem jsme měly s Terkou společný trénink. A ona sama začala s tím, že pro mě asi bude platit, že někdy méně je více a že je na mě vidět, že mi to takhle nesedí. Měla jsem takovou radost! Všechno jsem jí během té hodiny, co jsme spolu běhaly, řekla. Domluvily jsme se na trošku jiném systému, ze mě všechno spadlo a potřetí v životě jsem zažívala zvláštní pocit, kdy nejprve přichází poměrně velké zklamání ze sebe samotné. Zklamání z toho, že neumím zatnout zuby a pořádně makat, že jsem to ve sportu nikam nedotáhla a podobné. Tohle je ale vzápětí vystřídáno obrovskou úlevou a vpodstatě okamžitým přepnutím do módu „jupí, zítra je závod, strašně se těším“. Poprvé jsem to zažila v Olomouci, když jsem se s trenérem Krejčířem domluvila, že už budu hrát jenom první ligu a ne interligu. Jela jsem potom tramvají a přesně si pamatuju, jak mi tehdy bylo dobře. Podruhé to bylo, když mě trenér Beňadík v Ostravě poslal z interligového áčka do béčka. Bylo to na jaře, běžela jsem ze Sarezy domů s Viktorkem v golfkách a měla jsem pocit, že se samou úlevou vznáším. A naposledy teď v sobotu, kdy jsem odjížděla od Šervůdu, kde jsme běhaly, zpívala jsem si v autě a šla jsem se potom s Viktorkem dívat na basketbal 🙂 Jsem v tomhle asi divná, ale jsem to prostě já. Obdivuju vás všechny, kteří běháte 400km za měsíc a makáte. Já na to nemám 🙂

No a k samotnému závodu 🙂 V Kravařích na závodě jsem nikdy nebyla, ale z nějakého důvodu jsem tušila, že to bude hezký závod. A byl. Potkala jsem se po dlouhé době s Markem a Tomášem. Seznámila jsem se s Verčou, se kterou jsme se znaly jenom z facebooku. Seznámila jsem se a společně jsme vyklusávaly po závodě s moc milou Ivanou. Vyhovovala mi trasa závodu, byly označené kilometry, spousta dobrých běžců, v cíli chleba se škvarkama a slivovice. Krása.

A jak se mi běželo? První kilometr samozřejmě o něco rychlejší než jsem měla běžet, ale pak už jsem se držela kolem 4:30/km, jak jsme byly domluvené s Terkou. Hned od začátku mě trochu bolely nohy a neběželo se mi tak lehce, jak jsem znala z některých tréninků.  Ale běželo se mi dobře a vcelku v pohodě jsem držela tempo. Kolem třetího kilometru se za mě zavěsil někdo, kdo strašně funěl a dupal, tak jsem poprvé použila pokyn „hraj si s rychlostí a zkus na chvíli zrychlit“. Za chvíli potom byla první otáčka, takže jsme se poprvé míjeli s rychlejšími běžci. V tuto chvíli jsem běžela jako šestá žena, první dvě měly hoooodně velký náskok, třetí nějak nevím a další dvě jsem měla na dohled. Kousek za otáčkou jsme se míjely s Verčou, plácly jsme si rukama a povzbuzovaly se. Občas foukl vítr, tempo jsem držela, občas jsem zrychlila, na cyklostezce jsme potkaly koně a v zatáčce fotografa. Nic zajímavějšího mě k popisu nenapadá 🙂 Měla jsem radost, že běžím ve dne, že běžím, že mě to baví a že jestli něco zásadního neprovedu, podaří se mi osobák. Někdy na sedmém kilometru jsem předběhla slečnu přede mnou a trošku jsem se přiblížila k Ivě. Poslední dva kilometry jsem se snažila zrychlit co nejvíc a i když mi to v tu chvíli fakt nepřipadalo a cítila jsem se spíš jako šnek, hodinky ukázaly poslední kilometr za 3:57, takže jsem fakt zrychlila. Juchů 🙂 Osobák 43:06, juchůů podruhé 🙂

Blížíme se do cíle, jsem unavená a mávám rukama. Přistižena při činu 😀

Co říct na závěr… Sedím tady s hloupým úsměvem na tváři, v hlavě má nápady na další články a těším se, až si zítra půjdu zaběhat. Dnes mám totiž volno a večer mě čeká jóga, juchůů potřetí 🙂

Na stupně vítězů se nám to dnes nepovedlo, tak na nich aspoň sedíme 🙂

Výsledky najdete tady.

Mějte se krásně a běhání zdar 🙂

A.