Olomoucký půlmaraton 2016

Pokusím se, ať ten článek není až moc sluníčkový. Haha, už jak to píšu, tak mi to přijde vtipné, protože sluníčka jsme si užili víc než dost. No ale jdeme na to. Těšila jsem se. Těšila jsem se moc. A závod to moje těšení ještě mockrát překonal.

Celý den jsem se snažila hodně pít a i když jsem v tom šíleném vedru neměla moc chuť na jídlo, tak i jíst. Slavnostně jsem se cítila od chvíle, kdy jsem si vyzvedla na Expu startovní číslo. Miluju tu atmosféru očekávání a lehké nervozity před závodem. Nejdřív nás ale čekal Rodinný běh, který jsme s klukama a mamkou běželi už počtvrté. Nejdřív na náměstí posbírat nafukovací balónky, nechat si je uletět, jít pro další, osprchovat se pod rozprašovačem a šup do startovního koridoru. Na startu Rodinného běhu prý bylo neuvěřitelných 3200 lidí! Ale to už je 17h, start, hraje Happy od Pharella Williamse, všichni fandí, tleskají a my vybíháme na 3 a půl kilometru dlouhou trasu. Viktorek běží, Peťula se veze v kočárku, mám radost, že jsme takhle spolu i s mamkou, usmívám se a celé mi to připadá děsně dojemné 🙂 Probíháme přes Dolní náměstí, kolem Šantovky a Přírodovědecké fakulty do parku. V parku na nás čekají Viki, brácha s Deny a Vojtíšek s Pavlou, mávají nám a fotí. Proběhli jsme celý park a jsme zpátky v centru, kde už je zase hromada fandících lidí. Asi sto metrů před cílem vytahuju Peťu z kočárku a on se usmívá na všechny strany a běží. Viktorek s mamkou už nám dávno utekli. Potkáváme se až v cíli s medailí na krku 🙂 Viktorek celý rád, že půlku závodu uběhl sám 🙂 Ale je to spíš sprinter po mamince. V parku se vezl v kočáru společně s Peťou a půl kilometru před cílem nasadil takové bomby, že mu mamka skoro nestačila.

U Caesarovy kašny na nás čeká Viki, brácha a Deny a zmrzlina 🙂 Vyprávíme jim dojmy z běhu, ukazujeme medaile a za chvíli se loučíme, aby mamka s klukama stihla poslední autobus domů než uzavřou cestu kvůli hlavnímu závodu. A já si říkám, jestli mi ten Rodinný běh taky nestačil, užila jsem si závodní atmosféru, medaile mi visí na krku, je mi hrozné vedro a vůbec se necítím na to, že mám běžet ještě 21 kilometrů 😀

Jdu se převléct, mažu si stehna, jím sušenky, ve frontě na záchod se potkám se známýma – předzávodní klasika. Pak už jdeme s kamarádkou Pavlou směrem do koridorů. Na startovním čísle mám napsaný koridor B. Je mi jasné, že dnes poběžím pomalu a chci zůstat v déčku. Z déčka mě poslali do céčka, kde jsem chtěla zůstat, ale pak jsem si řekla, že teda fakt dojdu až do béčka, protože třeba uvidím nějaké supr běžce z áčka a navíc tam byl stín 😀 Byli tady hlavně chlapi, všichni vypadají děsně rychle, rozcvičují se a jenom tím posilují můj pocit, že sem vůbec nepatřím. Ale aspoň jsem ve stínu, hraje hudba a já jsem se nějak zapomněla a přistihla jsem se, že se pohybuju do rytmu a zpívám si. Alžběto, přestaň tančit, nejsi na plážovce! Rozhlížím se kolem sebe, kus za námi vidím vodiče na 1:30 a zároveň vedle sebe slyším: „Vůbec nevím, jak jsem se dostal takhle dopředu, když chci běžet na hodinu čtyřicet.“ To mě zaujalo a přidala jsem se do hovoru k chlapům, kteří taky mají pocit, že jsou tady špatně 😀 Aspoň nejsem sama. To už ale zní startovní výstřel, hraje Vltava a my vybíháme.

Hned od začátku se snažím běžet po kraji, ať nezavazím rychlejším běžcům, nesmím to přepálit, jinak to v tom hicu můžu zabalit po pár kilometrech. Můj plan je běžet na pohodu, taka ať se mi běží dobře, odhadem kolem 5min/km. Což se mi daří, první kilometr za 5:02 a zároveň jsem si v těchto místech odpověděla na otázku z minulého roku – Jak se takhle pomalí šneci dostali tak dopředu, že je musím předbíhat? Včera jsem nepředbíhala nikoho, ale naopak až někdy do osmého kilometru davy lidí předbíhaly mě. Na to nejsem poslední dobou moc zvyklá, ale kupodivu mi to bylo celkem jedno. Běželo se mi dobře, užívala jsem si, jak lidí fandí, plácala jsem si s dětmi, zábava 🙂 Na všech občerstvovačkách jsem zastavila, napila se, jeden kelímek si nalila na hlavu, jeden na tělo a běžela jsem dál.

Kilometry mi ubíhaly rychle a blížila jsem se do Černovíra. Nejdřív krásný pohled na Klášterní hradisko a potom další level divácké podpory – lidi ze svých zahrad vytáhli hadice s vodou a stříkali na nás běžce, další lidé si před domem udělali svoje malé občerstvovačky a nalívali vodu, neuvěřitelné. Za chvíli jsem uviděla mamku s klukama, přiběhla jsem k nim, dala Viktorkovi pusu a běžela dál. Pár metrů za nimi stáli černovírské kamarádky a sousedky, se všemi jsem se pozdravila, v klidu prošla občerstvovačkou a běžela dál. S úsměvěm na tváři, v pohodě a s nádherným pocitem štěstí, spokojenosti a jako rodilá Olomoučanda taky obrovské hrdosti, že místní dokážou vytvořit takhle skvělou atmosféru a podporu. Za mostem fandil brácha s Deny a trasa se stočila do Řepčína, kde u zahrádek stáli další lidé s hadicemi nebo kyblíky s vodou, potom další a další lidé kolem hospody u Pelikána, Thajské restaurace, všude.

zdroj: Rostislav Bažanowski, http://www.bezvabeh.cz/clanek/4740-nejrychlejsi-ceskou-zenou-v-rozpalene-olomouci-vrabcova-nyvltova

V zatáčce na Lazeckou ulici stál Viki, z dálky jsem na něj mávala a když jsem běžela k němu, málem mě přejela motorka s kameramanem. Vůbec jsem ji za sebou neslyšela. Za chvíli v protisměru proběhl vodič na hodinu čtyřicet. Od teď jsem oficiálně věděla, že běžím pomalu 😀 U baseballu byla spousta známých, kteří tleskali a fandili jako bych běžela o první místo, rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a užívala si podle mého názoru tuhle super změnu trasy proti minulému roku. Za obrátkou byli zase brácha s Deny a brácha mi nabízel na občerstvení točené. To jsem odmítla a fičela jsem dál, u baseballu znovu bouřlivá podpora a za chvíli jsem byla u Vikiho. To byl tuším 13.kilometr. Měla jsem strašnou chuť zrychlit, ale pořád dokola jsem si opakovala: “Alžběto, neblbni, nemáš naběháno, do cíle je to ještě daleko, to nedáš, je vedro, neblbni!” A o pár kilometrů jsem byla fakt ráda, že jsem sama sebe poslechla, protože jak jsme vbíhali do Smetanových sadů, začalo mi hučet v uších a měla jsem lehké křeče mezi lopatkama. Takový hnusný pocit, jako kdybych měla moc malou podprsenku a nemohla se pořádně nadechnout. Zpomalila jsem, pohled na kolabující lidi, kterých přibývalo, mi taky zrovna nepřidával, ale opět pomohli skvělí diváci.

Na občerstvovačce někde kolem 16.kilometru jsem se definitivně rozloučila s aspoň trošku slušným časem, dala jsem si banán, napila se a kolem mě proběhl vodič na hodinu padesát. Chvilku jsem se ho snažila držet, ale bolest mezi lopatkama neustupovala, tak jsem ho nechala běžet. To bylo na křižovatce u Drápala. Viděl mě tam Vikiho kolega z práce a hlásil mu: “Viděl jsem Alžbětu a nevypadá vůbec dobře.” 😀 Viki mi pak říkal, že vždycky jak uslyšel sanitku (a nejezdilo jich zrovna málo), bál se, že jedou pro mě. Já jsem zatím relativně v klidu (=pomalu) běžela směrem k nádraží a zhruba na kilometr jsem se zabavila přemýšlením, jestli nezastavím a nevysleču si podprsenku, protože by se mi určitě líp dýchalo. Pak nakonec zvítězilo rozhodnutí – nezastavím a nevysleču, protože se bojím, že už bych se pak nerozběhla a naráz se mi to nějak podařilo prodýchat a běželo se mi zase dobře. Smála jsem se na všechny a opět si plácala s dětmi kolem cesty. U pedagogické mě doběhl Filip, se kterým jsem se seznámila na startu. Co tady dělá? On už se vyklusává a běží druhé kolo nebo co? Prý ho od začátku chytaly křeče a teď už jenom v poklidu vyklusává do cíle. Tak jsme vyklusávali spolu, povídali si a chválili úžasnou diváckou kulisu. A taky jsem mu slíbila jsem, že o něm napíšu 🙂 Bohužel někde na dvacátém kilometru chytla křeč mě, tentokrát do svalu na břichu. Úplně stejně jako minulý rok na závodě Běhej lesy. Nechala jsem Filipa běžet a přešla jsem do chůze, protože běžet prostě nešlo. Musela jsem se smát sama sobě, představa, že do cíle nedoběhnu, ale dojdu, mi připadala neuvěřitelně vtipná a zároveň šílená, protože chůzí půjdu ještě strašně dlouho.

Ale diváci a ostatní běžci se rozhodli, že mě do cíle dojít nenechají a že do cíle prostě doběhnu! Nejdřív mě předbehnul další známý ze startu (Co tady dělá? Jakto, že je za mnou???) a volal, že prý celou dobu běžíme spolu, ať máknu, že to spolu i doběhneme. Kousíček před kruháčem na mě kamarádka Ivanka volala, že už je to jenom kousíček, ať to hecnu, že to fakt dám. Pak mě předběhnul spolužák z gymplu Michal, zpomalil a že ať se ho chytím, že mě dovede do cíle. Na kruháči tři úplně cizí holky mohutně hecovaly, že to přece zvládnu a ať se zkusím rozběhnout. A nevím, jestli díky té obrovské podpoře, vědomí, že už jsem fakt skoro u cíle nebo jenom časem podařilo tu křeč nějak prodýchat a opravdu se rozběhnout. Uviděla jsem ceduli 800m do cíle, na kterou jsem se těšila už od té chvíle, co jsme kolem ní šli na start Rodinného běhu a běžela jsem. Tam někde mě předběhla mladá kočka a volala: “Utíkejte, fandím vám, já vás znám z instagramu.” Ty vole, už jsem regulérně stará, když mi lidi vykají i na závodech 😀 Kousek potom vedle sebe slyším bráchu: “Ségra, ty vypadáš úplně v pohodě, makej, čekáme tě v cíli!” A já jsem chytila druhou mízu nebo se projevila ta hromada cukru, co jsem snědla cestou a nakopla jsem to do takové rychlosti, že jsem předbíhala všechny před sebou, Riegrovou jsem dala sprintem a brzdila jsem až v cílové rovince, kde přímo uprostřed oživovali kluka v bezvědomí. Ten pohled mě hodně vylekal a donutil zpomalit, protože jsem se bála, ať neskončím ležet vedle něj. Závěrečné metry po modrém koberci už jsem si užívala s rukama nad hlavou, úsměvem na tváři a radostí, že jsem do cíle doběhla a neodvezla mě sanitka jako zhruba stovku ostatních běžců. Nikdy bych nevěřila, že budu mít takovou radost z půmaratonu v čase 1:54:47 😀

V cíli jsem děkovala panu Capalbovi za nádherný závod, dostala jsem medaili, zabalila se do fólie a marně jsem se snažila najít Vikiho, který měl být v cíli. Chtělo se mi brečet vyčerpáním, radostí, že jsem zdravá v cíli, nadšením z úžasného závodu, nadšením ze skvělých diváků, prostě ze všeho. Vikiho, bráchu, Deny, Jardu a Vojtu jsem našla na zahrádce v Caesarovi a konečně jsem si dala birell, na který jsem se tak těšila. No jako těšila jsem se na pivo, ale bála jsem se, co by to se mnou udělalo 😀

Co říct na závěr? Nějak nejsem schopná poskládat všechny myšlenky do trošku souvislého textu, takže to nechám v bodech.

• Byl to krásný a intenzivní zážitek, ale nějakou dobu to zase opakovat nemusím. Těším se na nějakou pětku nebo desítku J
• Moc děkuju všem kamarádům a známým, kteří jste mi fandili. Snažila jsem se vám všem odpovědět, zamávat, usmát se, což se mi asi pokaždé nepodařilo. Neberte si to prosím osobně J
• Děkuju vám všem, které sice neznám, ale volali jste “Utíkej, mami, utíkej” Bylo vás hodně a já jsem byla vždy znovu překvapená, že tento blog opravdu čte tolik lidí. Neuvěřitelné J
• Děkuju moc krásnému muži u Thajské, který na mě volal jménem. Vůbec nevím, kdo to byl, ale snažila jsem se usmát co nejkrásněji.
• Obrovské děkuji patří mamce, že hlídala kluky a Vikimu, Deny a bráchovi za podporu přímo během závodu.

• Prý jsem celou dobu vypadala, že běžím lehce a v pohodě. To je asi nějaká nadpřirozená schopnost 😀

• Nejvíc z celého závodu mě bavilo posledních cca 600m.

• A běžela jsem je fak rychle, protože brácha si to dal zkratkou kolem Moritze a v cíli mě nestihnul 😀

• Kdybyste měli běžet za celý život jenom jeden jediný závod, běžte půlmaraton v Olomouci.

• Děcka, neutrácejte zbytečně za drogy. Zaběhnete si půlmaraton v 35 stupních a budete chtít líbat i paní, co vás postříká vodou z hadice a ještě vás čekají endorfiny v cíli. Fakt.

• Můj cíl byl doběhnout ve zdraví, dát si v cíli pivko a ať mě nepředběhne Leoš Mareš. Všechno jsem splnila. Ale stejně jsem věřila, že to zvládnu trošku rychleji 😀

• Miluju Olomouc.
• Ta věc, co jsem celý závod držela v ruce, bylo lipo 🙂 Chutná mi víc než hroznový cukr.

• Nevadí mi běhat po dlažebních kostkách.
• Doufám, že mě někdo z kamarádů vyfotil. Já jsem fotila jenom děti a z běhu nemám nic 🙂

• Dnes jsme seděli na tribuně na baseballu, bylo o deset stupňů míň než v sobotu, mrholilo a já jsem si nahlas povzdechla, že by se nám běželo mnohem líp a proč takové počasí nemohlo být už v sobotu. A kamarádka na to říká: “Proč? Protože by přece nefungoval zákon schválnosti.” Tak proto 😀

Mějte se krásně. Běhání zdar 🙂

A.

A taky děkuji za podporu sociální síti www.sportnect.com