Jak jsem doběhala a docvičila – 25.týden těhotenství

24.1.2017
svačinka na judu

16.- 22.1. 2017, 25.týden těhotenství

Tak se mi celé sportování trošku zvrtlo a tohle je obyčejný těhotenský deníček jak někde v časopisu Maminka, takže pokud čekáte čtení o sportu, rovnou můžete článek zavřít a hledat na čtení něco jiného :-) Na konci minulého týdne jsem psala, jak si moje tělo úplně říkalo o cvičení jógy a jak mi to dělalo dobře. Tento týden si čím dál víc říkalo o odpočinek :-)

Pondělí 

Poslouchám svůj vnitřní hlas, maminku, tchýni i svoji lenost a nic nedělám, odpočívám.

Úterý – plavání

Chvíli po 6 ráno už jsem byla v bazénu. Uplavala jsem kilometr. Cestou domů jsem si povykládala s naším mladým krásným sousedem, doma jsem si pak dala snídani. Bylo to super ráno, ze kterého jsem byla úplně nabitá energií.

Středa 

Školka, práce, školka, nákup, uvařit večeři, spát. Aktivity kromě nákupu byly deset minut jógy a pěšky do banky a zpátky do Sportcentra (cca kilometr a kousek). V bance jsem se potkala s kamarádkou a na její dotazy, jestli nejsem unavená a jestli je všechno v pořádku odpovídám, že je mi dobře, unavená nejsem, nic mi není, pohoda :)

Čtvrtek

Školka, práce a v poledne domů. Cítím se skvěle a mám v plánu se jít lehce proběhnout/projít (podle toho jak to půjde) než pojedu pro kluky do školky. Při převlíkání do sportovního oblečení mě začalo bolet břicho a záda, tak jsem si místo trička na běhání oblíkla tričko na spaní a zalezla do postele, že budu radši odpočívat a číst si. Usnula jsem, probudila se tím, že je mi špatně a že musím pro kluky do školky. Cestou se mi udělalo líp, takže jsme odjeli na Viktorkovo judo. Tam jsem byla celkem v pohodě a hlavně vedle v hale trénovaly házenkářky, tak jsem na ně šla koukat a pozdravit se s nimi. A potom na hokeji už jsem byla ko a strávila jsem celý trénink vleže v šatně. Doma jsme se s klukama dívali na pohádku všichni tři v jedné posteli, dovolila jsem jim (hlavně teda sobě) kus čokolády a udělalo se mi zase dobře.

Pátek

Celý den v práci, ale všechno jenom u počítače, nic jsem kromě hrnku s čajem nezvedala, nic nikam nenosila. Celý den jsem měla super náladu, cítila jsem se skvěle a těšila jsem se na večer, kdy jsem byla domluvená s Vavřou a Honzou na pivo a novinky ze světa házené. Jenom jsem si říkala, že jsem si mohla najít přes den chvíli na cvičení, ale půjdu pěšky večer na Stodolní, tak aspoň trošku pohybu mít budu.

Seběhla jsem schody a po pár metrech chůze mě začalo bolet břicho stejně jako ve čtvrtek, tak jsem zpomalila, pak ještě víc, nakonec jsem si asi vytvořila osobní rekord v pomalé chůzi a došla jsem na schůzku zadýchaná a bolavá, jak kdybych doběhla závod. Vavřa se na mě jenom nevěřícně dívala,  že když jsem čekala Viktorka, ještě v sedmém měsíci jsme spolu chodili normálně na spinning a teď tohle. Jenom pro představu, ušla jsem zhruba kilometr.

Sobota 

Dnes je mi divně už od rána, ale když ležím v posteli, je to ok. Po poledni máme jít do školky na zabíjačku a karneval a kluci se moc těší, takže vyrážíme. Já rozhodnutá, že budu jenom sedět, nebudu nikam chodit, nic dělat a kluky nechám na starost mamce. Tak jsem seděla, nic nedělala a dělalo se mi špatně i tak. Celá akce byla moc fajn, ale těšila jsem se domů, až si lehnu. Říkala jsem si, že bych asi měla zajet k doktorovi, ale dělám to strašně nerada a je to až ta nejposlednější volba. Mám vždycky pocit, že jet k doktorovi je moje selhání, že všemu se dá předejít zdravým jídlem, bylinkovýma čajema, odpočinkem, sportem… A hlavně po tom, co jsem zažila, jak dokážou být doktoři i sestry na pohotovosti nepříjemní, se mi tam vůbec nechtělo.

Ale pak přišel Peťula, že mi chce něco ukázat nahoře v patře. A já jsem ty schody nemohla vyjít, jak mě bolelo břicho a byla jsem zadýchaná. To byla poslední kapka, nechala jsem tam kluky s mamkou, nasedla do auta a jela. Při tom nastupování mě to břicho začalo bolet ještě víc, k tomu záda, takže jsem hned na první křižovatce odbočila místo do fakultky do nejbližší porodnice. Cestou jsem začínala celkem slušně vyšilovat a potom ještě obzvlášť v čekárně. Službu měl mladý doktor, zjistil, že mláďátko je v pořádku, všechno ostatní taky a začali jsme se bavit, co jsem všechno poslední dobou dělala a nedělala. Jestli jsem měla víc fyzické aktivity než obvykle, něco na co nejsem zvyklá apd. Byl to první doktor (kterého jsem potkala), který se neděsil sportu v těhotenství a vykládal, že za ním chodila kamarádka cyklistka, která ještě v osmém měsíci normálně trénovala a občas přišla s podobnými problémy, co jsem mu popisovala já.

Jenomže já netrénuju! Už skoro nic nedělám! A to nesrovnávám s normálním stavem, ale i proti tomu, když jsem čekala Vikorka a pak Peťu. S Peťulou jsem chodila na dlouhé procházky ještě těsně před porodem a teď ujdu kilometr mám toho plné zuby. A sex? Ano. Ale s manželem! Doktor se směje nahlas, že s kým taky jiným. Já, nejspíš červená, vysvětluju, že jsem to myslela tak, že jsem nedělala nic, na co bych nebyla zvyklá, ale doktor se směje dál, že se omlouvá, ale že jak jsem to řekla, mu připadá vtipné. Ok 😀 No prostě jsme nepřišli na žádnou jednu konkrétní aktivitu, která by to způsobila, ale jako celek je toho moc. A je to už třetí těhotenství a není vám dvacet, čímž nechci říct, že jste stará, ale všechno se to nasčítá. Jednoduše potřebuju odpočívat. Na pár dnů úplně vleže a pak uvidím. A zvýšit dávky magnesia. Odcházela jsem a bylo mi sice fyzicky pořád stejně, ale psychicky líp tak o tisíc procent, protože Martínek je v pořádku (to bylo to nejhlavnější) a taky že měli službu zrovna takhle milý doktor a sestřička. Palec nahoru pro Vítkovickou nemocnici :-) Na karnevalu jsem si pak jenom dala obří kus dortu, naložila jsem děti a mamku a jeli jsme domů. Usnula jsem pár minut po příjezdu úplně vyřízená.

Neděle

Celý den ležím v posteli, čtu si a pokud se ani trošku nehýbu, je mi dobře :-) Od rána sleduju závěr závodu LH24 a pak gratuluju lidem, kteří tam byli a které znám k dokončení a Terce k vítězství ve dvojicích! Ten závod je dost extrémní i normálně, ale teď mi připadá ještě šílenější, že někdo dokáže běhat 24 hodin na Lysé hoře nahoru a dolů a já mám problém vyjít schody 😀 Pomalu se  taky loučím s plány na víkend – máme být od pátku v Praze a chtěla jsem vám pražským běžcům napsat, s kým si můžu jít zaběhat. Ale teď, jestli do té Prahy vůbec pojedu, můžu psát tak jenom, kdo se mnou zajde na kafe? :-)

Tak tohle byl můj týden a zároveň nejspíš poslední díl „tréninkového deníku“. Nebo třeba ne :-)

Mějte se krásně :-)

Alžběta

Počet komentářů: 5

  • Odpovědět Eda 30.1.2017 at 7:20

    Držím palce, ať vše dobře dopadne.. Eda

    • Odpovědět Alzbeta Mikolajkova 31.1.2017 at 10:35

      Děkuju. Myslím, že to jenom chtělo odpočinek a už jsem zase ok :-)

  • Odpovědět BabetaRuns 24.1.2017 at 17:40

    Clovek mini, priroda meni!
    JA se hlasim na kafe, jestli do Prahy pojedete… mam takovy tuseni, ze si budeme mit o cem povidat :)))

    Takze: zmrzlina, nohy nahoru, kniha a odpocivat! Uzij si to :)

    • Odpovědět Alzbeta Mikolajkova 24.1.2017 at 17:41

      Jsem pro :-) Ještě jsme se o tom odpočívání naposledy bavily :-)

      • Odpovědět BabetaRuns 24.1.2017 at 17:50

        Haha, to je fakt! Tak dej vedet, jestli a kdy prijedete a budes mit chvilku :) Tesim se.

    Okomentovat