Velikonoční charitativní běh pro Elišku

28.3.2017
Běh pro Elišku 3

Ahoj všichni běžci i neběžci, dnešní článek bude mít dvě části. V té první bych vás všechny chtěla pozvat na Velikonoční charitativní běh pro Elišku k nám do Bohumína. Poběžíme v pondělí 17.4.2017 v 17h od Sportcentra. Pro běžce je přichystaná 5km dlouhá trasa a povede vás Klér Seberová. Pro začátečníky, neběžce, těhotné a všechny, kteří nechtějí běžet bude 1km dlouhá pěší procházka a tu budu mít na starost já. A nakonec jsme se rozhodli pro ještě jednu kratší běžeckou trasu dlouhou 2,5km a tu bude mít na starost trenérka badmintonu Blanka Škutová. Sraz budeme mít všichni ve Sportcentru, společně se pak přesuneme do parku Petra Bezruče a všichni společně vyběhneme/vyjdeme :-) Bohumín je placka placatá, takže se vůbec nebojte, že bychom běželi nějakou náročnou trasu. Vítaní jsou i cyklisté, koloběžky, případně brusle, samozřejmě maminky s kočárky a děti na odrážedlech, všichni, kteří chtějí přispět Elišce a trošku si u toho zasportovat.

Charitativní běh pro Elišku není závod a nevybíráme startovné. Je to společný běh a výše vašeho finančního příspěvku je dobrovolná. Celá vybraná částka bude věnována Elišce Bočanové. Eliška má dvanáct let, narodila se se vzácnou vývojovou vadou a bydlí s rodiči v Bohumíně kousek od Sportcentra. Více se o Elišce můžete dozvědět z článků v Blesku a tn.cz.

A teď k druhé části článku, proč to vlastně dělám?

To je otázka, na kterou se mě ptají kamarádky a známí, tak se to pokusím nějak napsat i sem. Už jsem o své motivaci trochu psala v jednom z minulých článku. Někteří lidé už ve škole ví, že chtějí být nějak užiteční, chtějí pomáhat, chodí studovat obory jako sociální práce a o prázdninách někde pomáhají jako dobrovolníci. Tak tohle nebyl můj případ. U nás s Viktorem to přišlo tak nějak postupně s věkem a s tím, že jsme se stali rodiče. Konkrétně u mě to přišlo chvíli předtím než měl Viktorek dva roky a měl za sebou operaci ledvinové pánvičky. Ta operace už není v dnešní době nic neobvyklého, ale zároveň to není ani banální zákrok. Každopádně ten pocit, kdy nám řekli, že to celé bude trvat dvě až tři hodiny a uplynuly tři a půl hodiny a my pořád čekali na chodbě a nic, byl pěkně hnusný a nepřála bych to nikomu. I samotný pobyt v nemocnici, kde na dětském oddělení byly patra se strašidelnými názvy jako třeba onkologie mi moc nepřidal. Už v nemocnici jsme se rozhodli, že chceme nějak pomoct dětem, které tam budou po nás a zároveň poděkovat za péči, kterou dostal Viktorek. Koupili jsme tehdy pro nemocnici přístroj, který používají sestry při převozech pacientů ze sálu na jip.

Čím dál víc jsme si s Viktorem říkali, že chceme přispívat někomu pravidelně a víc. Nevím, jestli nás v tomto ovlivnila víc Amerika nebo to, že jsme rodiče, možná všechno dohromady. Oba jsme se shodovali, že nechceme podporovat nějakou velkou nadaci, stavět školu v Africe ani adoptovat malého černouška. Chtěli jsme pomoct konkrétní rodině, někomu z okolí, někomu, kdo je nám podobný. A tehdy jsme našli Lukáška. O Lukáškovi jsem psala tady a tady. Po nějaké době mě oslovil tehdejší kouč Mattoni Free Run v Komenského sadech v Ostravě Radim a vymyslel charitativní běh pro Lukáška. Měla jsem tehdy velkou radost, že se nám společně podařilo vybrat tolik peněz a zároveň to byl příjemný pocit, že lidem není lhostejný život někoho dalšího a jsou ochotní pomoct. Marcela, Lukáškova maminka, mě tehdy podezřívala, že jsme většinu těch peněz dali my s Viktorem, že to přece není možné, že jsou lidé tak hodní.

Ve školce jsme tehdy sbírali pro Lukáška víčka a sbíráme dál i teď ve Sportcentru. Víčka jsou pakárna, jsou jich hromady a člověk za to dostane pár korun, ale zase na druhou stranu je to odpad, který bychom jinak vyhodili do koše a nedostali nic.

Další akce potom byly Balíme dárky dětem a Charitativní tříkrálový běh pro Deniska. O dárcích i běhu jsem psala tady.

Ale vlastně jsem pořád neodpověděla na otázku, proč to vlastně dělám.

Protože mi dělá radost pomáhat dětem, které neměly v životě takové štěstí.  Mám radost, když se mi do toho podaří zatáhnout někoho dalšího. Naplňujeme mě to a mám pocit, že to má smysl. Cítím, že pokud se někdo má v životě tak dobře jako já, měl by to nějakým způsobem vrátit svému okolí, komunitě. To je asi ten americký vliv. A samozřejmě se mi to i vrací, protože z charitativních akcí člověk vždycky načerpá pozitivní energii, potká se s lidmi, kteří jsou naladěni podobně a samotný pocit, že aspoň trošku někomu pomůžete je moc příjemný.

A jaké jsou vaše důvody? S kým se uvidíme na běhu pro Elišku?

Mějte se krásně a běhání, v mém případě chůzi, zdar :-)

Alžběta

Žádné komentáře

Okomentovat