Do formy po porodu – 1.díl

Dnešním článkem začínám takovou malou sérii o tom, jak se dostávám po porodu zpátky do formy. Neberte to prosím jako doporučení, že to tak je správně a že to máte dělat taky. Budu psát o sobě, co dělám, proč to dělám, co mě motivuje a jak mi to jde nebo nejde 🙂 Tyto články můžou být pro vás inspirací a motivací, že jde sportovat a nenechat si kila navíc, i když máte děti.

Hned na začátek říkám, že jsem běhala a sportovala už před těhotenstvím a že jsem vrcholově hrála házenou. Je to tedy návrat ke sportu a štíhlé postavě a je proto možné, že mi některé věci půjdou rychleji než kdybych se sportem teprve začínala. Nechci, aby to znělo nějak namyšleně, píšu to proto, že ne všichni čtenáři blogu si rozkliknou záložku „o mně“ případně „závody“, ve kterých o své sportovní minulosti píšu. A je to moje ponaučení z minula, hrozně nerada bych zase četla komentáře o tom, že jsem svou sportovní minulost zamlčela a podobně.

To je na úvod všechno a můžu začít psát konkrétně 🙂 Martínek v půlce července oslavil dva měsíce a tento článek tedy bude o prvních dvou měsících po porodu.

Dlouhodobý cíl/motivace

• Po porodu Viktorka byl můj cíl začít co nejdříve hrát házenou. Cvičila jsem s trenérem v posilovně, běhala s kočárem v parku, bruslila jsem s kočárkem a později chodila normálně na tréninky. Některé dny jsem měla i dvoufázové, prostě blázen, ale byla jsem mladší, tělo to zvládalo, bavilo mě to 🙂 Čtyři měsíce po porodu jsem hrála první zápas v interlize. Neměla jsem sílu, neměla jsem rychlost, ale byla jsem strašně natěšená a z toho nadšení to nějak šlo 🙂
• Během těhotenství s Peťulou jsem věděla, že už se k házené nevrátím a že bych chtěla uběhnout maraton. Cíl byl tedy uběhnout nejdřív půlmaraton. Neměla jsem tolik času a ani chuti makat tak jako po prvním porodu. Cvičila jsem, běhala, ale z představy, že bych měla dodržovat nějaký přesný plán nebo mít trenéra se mi dělaly osypky. Užívala jsem si nejen to, že si jdu ráno zaběhat do parku, ale taky to, že když se mi běhat nechce, tak nemusím. Svůj první půlmaraton jsem uběhla, když měl Peťula šest měsíců.
• Motivací teď po Martínkovi je pro mě Sportcentrum. Úplně jednodušše, když mám Sportcentrum, tak nechci být tlustá, nechci, ať se na mě všechno třepe a nechci být na běžeckých závodech poslední 🙂 Po Viktorkovi jsem měla po šesti měsících svou původní váhu, po Pěťovi to bylo někdy v sedmi měsících a teď to bude myslím ještě později 🙂 Starší článek si můžete přečíst tady.

Cíl na tyto dva měsíce

• Dát se do pohody po porodu. Sžít se s miminkem. Věnovat se co nejvíc klukům – všem dohromady i každému zvlášť, pomoct jim zvyknout si na brášku. Ok, tohle nejsou zrovna fitness cíle, ale chtěla jsem (a pořád chci), ať je mi dobře celkově, tělu i hlavě a někdy je pro mě příjemnější (pro můj duševní klid) jenom tak pozorovat spícího Marťánka nebo si hrát se staršíma než třeba půl hodiny cvičit.
• Taky jsem měla ještě pracovní úkoly a potřebovala jsem šetřit síly a rozvrhnout si je a co nejvíc odpočívat. To se mi povedlo a po šestinedělí jsem se cítila výborně. I když přiznávám, že občas váhám, jestli poslouchám své tělo nebo jsem jenom obyčejně líná.

 

Sport, cvičení

Měla jsem krásný bezproblémový porod (Přišlo mi pár dotazů, jestli napíšu článek o porodu Martínka, ale myslím si, že spíš ne.), ale druhý den jsem byla šíleně unavená a vyčerpaná. To byl nový pocit, protože po prvních dvou porodech jsem byla úplně v pohodě. Byla jsem tak vyřízená, že jsem chtěla okamžitě napsat holkám, že nejedu na plážovku, už nikdy :-D,  první procházka s kočárkem mě úplně odrovnala, ale každým dnem to bylo lepší a cítila jsem, jak se mi vrací energie.

Každý den jsem se snažila cvičit pánevní dno, jít na procházku, jíst zdravě a pravidelně a dost pít. Pokud se mi něco z toho nepovedlo, udělala jsem si si aspoň masáž stehen, masku na vlasy, natřela se olejíčkem proti celulitidě, prostě jsem udělala něco pro sebe. Jasně, že maskou na vlasy člověk nezhubne, ale je to zase o tom, abych se cítila dobře a spokojeně. Chci se naučit být k sobě schovívavá a laskavá stejně jako jsem k ostatním. Big plan 🙂

A co konkrétně jsem tedy dělala?

V šestinedělí jsem byla dvakrát cvičit s fyzioterapeutem a každý večer doma u telky jsem cvičila pánevní dno. Doporučuju nějaký seriál na Netflixu a cvičit u toho, je to celkem návykové. Párkrát jsem cvičila s Juice it na youtube. V tomhle jsem byla fakt vzorná, musím se pochválit 😄

 

Ale aby to nebylo všechno jenom pozitivní, tak dvakrát jsem udělala něco, na co mé tělo rozhodně nebylo připravené. Ale při obojím mi bylo skvěle, a odpočinula si hlava, takže pro celkovou rovnováhu těla a mysli to bylo moc fajn.

Jednou jsem byla joggovat, běh se to asi nazývat nedá. Na svou obranu musím říct, že to bylo pro dobro celé rodiny. Byla jsem kvůli něčemu (už nevím čemu) protivná a dvacet minut v parku mi skvěle zvedlo náladu.

No a druhé porušení byl volejbalový turnaj čtyři týdny po porodu. Jo volejbal, čtete správně. Byl to školkovo-školní turnaj a měla jsem tam původně být jenom jako divák. Ale bylo nás pak málo, hlavně jsem prostě balónu nemohla odolat, takže z postupného záměru „párkrát si pinknu“ jsem nakonec hrála taky. Ne že bych byla nějaký volejbalista, ale když se v mládí něco aspoň trošku naučíš, tak to tam je, i když nemáš fyzičku a vyskočíš asi tak centimetr nad zem. Prostě parádní odpoledne a jako bonus jsme ten turnaj vyhráli 🙂

Po konci šestinedělí jsem byla na plážovce. Ta měla samostatný článek, takže už k ní nebudu psát nic dalšího. Snad jenom to, že jsem myslela, že budu ko, nedohodím do brány a budu holkám spíš fandit a ono to kupodivu celkem šlo 😀 Jenom se mi v semifinále podařilo trošku si otočit koleno, moje blbost (žádné svaly a technicky špatný výskok, shit happens), tak jsem pak týden pajdala, ale všechno už je Ok.

Po plážovce jsem nejdřív chodila po Beskydech. S malými dětmi, takže to byly procházky, žádné tůry, žádné výkony 🙂

A potom už jsem začala běhat, juchuu 🙂

Jídlo

S jídlem je to u mně horší. Jím ráda. Byli jsme na dovolené. Když jsem unavená a nevyspaná, mám chuť na sladké. Prostoru ke zlepšení jídelníčku je víc než dost 😀 Nejím nějak vyloženě nezdravě, ale toho grilování a nanuků bylo víc než je třeba. Úkol na další měsíce je proto jasný, zlepšit jídelníček.

A pro milovníky čísel, ještě pár údajů na závěr.

Do porodnice jsem jela s 90,3kg.

Po návratu z porodnice 81,7kg.

Po 1 týdnu od porodu 79,7kg

Po 3 týdnech od porodu 78,9kg

Po 4 týdnech 78,1kg

Po 6 týdnech 78kg

Po 2 měsících 76,2kg – do původní váhy mi zbývá deset kilo, uf 😀

Měřím 175cm, ať je to úplné 🙂 Míry si neměřím. Už tímto vážením se po týdnech jsem v tabulkování překonala samu sebe 😀

To je v dnešním dílu všechno a už se těším, až za dva měsíce budu psát druhý díl, kde už budu hubenější a v lepší kondici 🙂

Mějte se hezky.

Alžběta