Do formy po porodu – 2.díl, Nejde mi to, nejde

Tento článek píšu přesně o měsíc dřív než jsem původně chtěla. Martínek má tři měsíce a nějak mi teď celé hubnutí a sportování nejde. Potřebuju si ujasnit, jak dál, povzbudit sama sebe a povzbudit i třeba někoho z vás, že ne vždy to všechno jde jednoduše, rychle a ideálně 🙂

Těhotenství s Martínkem mi dalo ze všech tří nejvíc zabrat a taky cesta zpátky do původní formy je zatím nejtěžší. Snažím se skloubit děti, práci a svoje sportování. Neběhám, necvičím, jím zmrzlinu, Peťulka mi visí kolem krku, Martínek u prsa a Viktorek chce pořád někam jezdit na výlety. Takže se mám moc hezky, kluci jsou úžasní, je to s nima super, užívám si to moc, cestujeme, Sportcentrum mi taky ještě nespadlo na hlavu, ale jsem pořád tlustá 😀 To jenom tak ve zkratce.

Důvodů, proč teď trochu bojuju, je hned několik a způsoby, jak to všechno zvládnout zatím hledám 🙂 Nemůžu nějak chytit rytmus a cvičit pravidelně a jsem trochu frustrovaná, že NEBĚHÁM a taky z toho, že se potřetí během šesti let snažím zhubnout dvacet kilo.

Doufala jsem, že na konci srpna poběžím první závod. A navíc jsem si podle dvou rychlejších běhů v parku naivně myslela, že bych mohla zaběhnout i nějaký trošku slušný čas. Teď zjišťuju, že jsem si všechno malovala trošku moc růžově 🙂 Chtěla jsem původně běžet 5km na City Trail v Opavě, pak jsem to přehodnotila na 5km na Podlesácké desítce v Grygově u Olomouce a nakonec nejspíš nepoběžím nikde nic. Začalo to nenápadně. Jednou večer mě bolely kolena. Pak to bylo zase dobré. Pak zase bolest. Přestala jsem běhat, trošku zlepšení. A minulý týden jsem strávila tři večery po sobě s ledovými obklady na kolenech a čtvrtý den i na kotnících. To už jsem si říkala, že to nebude jenom obyčejná únava, ale že tělu něco chybí a měla bych zvolnit.  Nějak podobně mi bylo v prvním trimestru. Tělo mi dává celkem jasný signál, že to nezvládá. Začala jsem tedy užívat vitamíny pro kojící, které jsem dostala na první kontrole ještě v Americe a teď jsem si na ně vzpomněla a koupila jsem si Collaloc na výživu kloubů. Obojí beru čtvrtý den, tak jsem zvědavá, jak a kdy to začne působit 🙂 A něběhám. A necvičím nic, při čem zatěžuju klouby. Takže nic z toho, co mě nejvíc baví. Ale kolena ani kotníky nebolí, což je strašně fajn 😀 Mohla bych chodit plavat nebo na kolo, další nejoblíbenější sporty, ale tady se dostávám k „PEŤULKA MI VISÍ KOLEM KRKU“. Peťa teď chce být pořád jenom se mnou a nechce se nechat nikým hlídat, takže jsem ho brala do kočárku a běhali jsme spolu. Oba spokojení 🙂 Když se Peťulka narodil, Viktorek se choval úplně stejně, takže věřím, že tohle období zase přejde a mazlíme se s Peťou o sto šest 🙂

Jasně, můžu cvičit doma, můžu cvičit jógu, způsoby, jak se hýbat jsou. Jenom mě mrzí a ještě jsem se přes to nedokázala přenést, že jsem se tak dlouho těšila, až začnu běhat a jenom co to začalo trošku jít, už mám zase pauzu. Doufám, že stihnu něco naběhat před Runfestem, kde jsme přihlášení na štafetu.

A nesmím zapomenout na JÍDLO, tradičně můj největší problém. I když problém je moc silné slovo a kdybych měla problém s jídlem, tak vypadám jinak. Ale předsevzetí z minulého článku, že zapracuju na jídle, jsem nesplnila.  Žádné výmluvy, je to jenom moje chyba. S tím, jak teď hodně cestujeme, jím některé dny nepravidelně, někdy sladkosti, někdy můj milovaný holandský řízek v restauraci (mňam), dortík ke kávě, při práci v noci kus čokolády.  A navíc jsem emocionální jedlík. Když sportuju, mám z toho endorfiny a nemám potřebu si dělat radost jídlem, protože mám radost z běhání, cvičení, bruslí….  A teď mi ty endorfiny ze sportu chybí a nahrazuju je endorfinem z čokolády. Takže předsevzetí na další měsíc je pořád stejné – zlepšit jídelníček. Věřím, že až budeme víc doma a náš život bude pravidelnější, půjde mi to zase trošku líp. A hlavně vím, že mi to půjde líp, až budu běhat 🙂 Takže Collalocu prosím 😀 A ne, není to sponzorovaný článek 🙂

Po výčtu toho, co se mi nedaří, mám ale jeden obrovský úspěch a ten je, že nemám DIASTÁZU. Když jsem v těhotenství chodila na masáže, domlouvala jsem se s mým fyzioterapeutem, že hned po porodu začínáme cvičit. Zároveň jsem ho prosila, ať je fakt přísný a když k němu přijdu a začnu ho přemlouvat, že nechci cvičit a chci, aby mi udělal masáž, tak prostě nesmí. A vyplatilo se 🙂 Třikrát hurá 🙂  Ty cviky, které jsem cvičila, se špatně popisují, jde hlavně o dýchání a vlastně to na vás někdy ani není vidět, že zrovna cvičíte. Klasické bylo, že jsem ležela na zemi u televize sledovala Orange is the new black (boží seriál na Netflixu) a Viki se mě ptal, jestli jenom ležím nebo něco dělám. Já chodím k Liborovi Vymětalíkovi. Už dřív jsem byla na workshopu o pánevním dnu u Martiny Nakládalové Fyziomami a na instagramu sleduju Ivu Fiškandlovou Centrum pohybu po porodu.

A HLAVNĚ SE S NIKÝM NESROVNÁVAT. Že věty od hubenějších kamarádek jako „běhám kolem dětí a kila jdou dolů samy“, „skončila jsem šestinedělí a mám pořád ještě nahoře dvě kila“, „ty ještě fakt neoblečeš nic předtěhotenského?“, „fakt? kde ty kila máš? nevypadáš na to“ jsou tak akorát na nas….í, nemusím říkat 😀  Ze srovnávání se s někým už jsem celkem vyrostla, soustředím se na sebe a i když jsou někdy krůčky hodně malé, tak jsem ráda, že jsou kupředu. Na druhou stranu asi nejsem jediná, kdo si občas při pohledu na někoho štíhlejšího, silnějšího, s plošším břichem, většími svaly, delšími vlasy nebo lepším osobním rekordem nepřipadá jako lůzr.  Mě se to naposledy stalo dnes ráno , když jsem se dívala na video, jak po porodu trénuje holandská házenkářka Estavana Polman. Ona je krásná, výborná hráčka, krátce po porodu vypadá v parádní formě, prostě úžasná a mně samozřejmě projelo hlavou: Proč ona je na tom tak skvělě a já tlustá sedím na dětském hřišti? Třeba proto, že je to profesionální sportovkyně a má o deset let a dvě děti míň než já? 😀  Prostě srovnávání se, navíc s někým, kdo je v úplně jiné situaci než vy, nemá smysl a v ničem vám to nepomůže. Děsné moudro, já vím 🙂 Ale není od věci si to občas připomenout.

Na závěr ještě čísla – Martínek váží 7kg, já 75,5kg , měřím pořád 175cm.

Tak jo, mějte se krásně a prosím vás, běhejte i za mě 🙂

Alžběta