Je to tady! Jedu na svůj první závod po porodu Martínka. Je to chvíle, na kterou jsem se tak moc těšila 🙂 Už před dvěma týdny jsem věděla, že chci na nějaký závod co nejdřív, že už to prostě nevydržím a nechci vydržet. Na začátku října jsem koukla do termínovky a řekla si, že poběžím první závod v okolí, který najdu víkend po SportcentRUNu. V sobotu jsme měli badmintonový turnaj, tak ze hry vypadla Havířovská desítka, ale hned na neděli 15.10. jsem našla Pastýřovskou desítku a pětku. Závod se běžel v areálu MK Seitl v Ostravě – Martinově, takže autem kousek.
Před závodem
Půl hodiny před startem jsem se šla rozběhat a rozcvičit. Dostat se do provozní teploty mi trvá čím dál delší dobu 😀 Dala jsem si cca kilometr rozklusání, abecedu a dynamické rozcvičení. Dřív jsem dělala i rovinky a pár sprintů, ale do toho jsem se tentokrát nepouštěla. Při rozcvičování jsem se začínala cítit dobře a říkala jsem si, že by to v rámci mých současných možností mohlo jít. Neměla jsem od sebe žádná extra očekávání, chtěla jsem běžet naplno a dát tomu maximum. Říkala jsem si, že poběžím hlavně podle pocitu s tím, že občas kouknu na hodinky, abych věděla, jak na tom jsem. Kdybych to měla vyjádřit čísly, tak jsem si myslela, že první kilometr by mohl být kolem 5:30/km, druhý, třetí a čtvrtý kolem 5:00 a poslední pátý se pokusím zrychlit pod 5.
Start
Byla jsem sama na sebe hrdá, že jsem se na začátku nenechala strhnout tempem ostatních a běžela si svoje, i když to znamenalo, že mě lidi předbíhali. Po vyběhnutí ze stadionu jsem měla na dohled Evu s Tomášem z Ježek na kopci. Pomalu jsem se k nim přiblížila a vpodstatě čtyři kilometry jsem běžela za nimi. Běželo se mi dobře, bylo nádherné babí léto, teplo, krása. Závod se běžel na dvě stejně velká kola, kdy už po tom prvním bylo jasné, že to nebude přesná pětka, ale cca pět a půl km.
zdroj: http://mkseitl.rajce.idnes.cz/pastyrovska_desitka
Během druhého kola se mi povedlo předběhnout dvě běžkyně a jednoho a muže. Někdy zhruba kilometr před cílem jsem se snažila trošku zrychlit a předběhla jsem i Evu s Tomášem. Běžela jsem fakt na pokraji svých sil, protože se mi po chvíli začala lehce točit hlava (ráno jsem si během chystání dětí na cestu zapomněla vzít magnezium), ale říkala jsem si, že i kdybych to už snad nemohla doběhnout, tak si ten kousek pro mě Viki snad přijde. Ale to už byla odbočka zpátky na stadion a tam stál Viki s Martínkem v náručí a fotil mě. A mě se chtělo brečet dojetím, že tam je a že mi fandí, a zároveň jsem se chtěla usmát do foťáku, ale nešlo mi to. Pak už jenom cílová rovinka, kdy jsem se fakt snažila najít poslední zbytky sil a sprintovat. Jako on to nebyl sprint ani náhodou, ale stejně se mi chtělo umřít 😀 Poslední metry a jsem v cíli! Jsem zpátky mezi běžci. Jsem šťastná. Jenom jakoby z dálky slyším Vikiho, Renču a Kubu, kteří čekali v cíli a říkají mi, že jsem třetí. Nevěřím jim, jdu se kousek projít, vydýchat se a pak beru kočárek, že to bylo super a že můžeme jet domů. Hned teda potom, co si dám ty božské cookies, co byly nachystané v cíli 😀 Ale všichni tři mi znovu opakují, že jsem fakt třetí, ať nikam nejezdím a počkám na vyhlášení. Tak jo 🙂
Jenom musíme trošku upravit můj původní plán: v půl jedenácté si vyzvednu číslo – v jedenáct běžím – v půl dvanácté jsem v cíli – ve dvanáct jsme doma. Velcí chlapi jedou domů a my s Martínkem zůstáváme. Fandím závodníkům na 10km trati a cpu se dobrotama z občerstvovačky. A pak už se vyhlašují vítězové obou závodů a všech kategorií. A já mezi nimi nejsem. V duchu nadávám těm třem, že se museli seknout a já tady čekám zbytečně, ale všichni tři vypadali opravdu přesvědčivě, tak po skončení jdu za pořadateli a říkám jim, že si myslím, že jsem byla třetí. A oni, jaké jste měla číslo, jak se jmenujete, aha, fakt jste třetí, měli jsme tam chybu 🙂 A tak jsem třetí 🙂 Dostávám na krk medaili a super cenu – fitness náramek.
zdroj: http://mkseitl.rajce.idnes.cz/pastyrovska_desitka
Beru kočárek s Martínkem a běžím na tramvaj. Je mi krásně, nádherně, jsem šťastná. Míjím zastávku a běžím až na další a ještě na další a ještě. To už sice neběžím a jenom jdu, ale vychutnávám si každý metr. Jakoby se mi s každým metrem vracel kousek mě samotné. Z tramvaje nakonec vystupuju o tři zastávky dřív a ještě kousek běžím, celkem pět kilometrů. Vím, že mě druhý den bude všechno bolet, ale je mi to v tu chvíli jedno. Na tuto pozávodní euforii jsem se těšila tak dlouho 🙂
Perlička na závěr
Tento závod organizoval 16ti letý mladý muž! A tento mladý muž se jmenuje Patrik a je to syn vynikající běžkyně Petry Pastorové. Klobouk dolů, že se do pořádání závodu pustil a doufám, že bude i příští ročník. Ráda poběžím znovu 🙂
Mějte se krásně 🙂
Alžběta
Žádné komentáře