Sobota odpoledne. Kamarád Aleš mě vyzvedává doma a společně odjíždíme na start Benefičního běhu pro Pavla. Cestou probíráme běhání, volby a znovu běhání, běžíme oba 5km a máme na dnešek stejný cíl – dát to za 25 minut a kdyby se všechno dobře sešlo, tak zkusit i lehce pod. Na místě vyzvedávám startovní číslo, stojím frontu na toiky, zdravím se se známými, rozklusávám se, rozcvičuju a celou dobu se směju jak měsíček na hnoji, protože si moc užívám to, že jsem na závodě, že běhám, že můžu běhat.
Na startu stojíme s Ivanou a Alešem, povídáme si, ani jeden z nás nesleduje čas, takže nás trošku zaskočí startovní výstřel. Ivana nám okamžitě zmizí, my dva běžíme spolu a necháváme se celkem dost předbíhat, protože nechceme přepálit začátek. Stejně se po cca 300m dívám na hodinky a pak hned kývneme jeden na druhého, že fakt musíme zpomalit. Běží se mi dobře, moc dobře a doufám, že to vydrží. Za chvíli jsme u rozdvojení trati – pětka doprava, desítka doleva. Běžíme po cestě mírně dolů, neznám to tady, takže se rozhlížím a rychle mi to utíká. Taky se nechávám mírně unést tím, jak lehce se mi běží. Měla bych asi trošku zpomalit, ale rozhodnu se nezpomalovat a riskuju. Je mi jasné, že tempo lehce přes 4:40/km zbývající tři kilometry neudržím, ale chci zkusit, jak dlouho to zvládnu.
To už ale běžím po louce a zdá se mi, že se pomalu přibližuju k hloučku závodníků přede mnou. Ty jo, ono se mi to nezdá, já je fakt dobíhám 🙂 Ty jo, já zrychluju? Aha, tak nezrychluju, oni zpomalují. Nevadí, i tak je to fajn 😀 Ještě bych mohla zkusit předběhnout slečnu přede mnou. Alžběto, nefandi si, ta už je daleko. Ty jo, ale já ji fakt pomaloučku postupně dotahuju. To dám. A doprčic kopec. Kdo ho sem dal? Proč? Funím, bolí mě nohy a nevím proč se dívám na hodinky, abych si to že zpomaluju ještě potvrdila. Ten kopec je samozřejmě spíš takový krátký kopeček, nejsme v horách, ale s mou současnou kondicí mi to dává zabrat. Loučím se se svým cílem 25 minut. To už nedám. Sakra. Škoda. No a co. Někdy příště. Stejně mě to mrzí. Závod je nejlepší trénink. Ten kopeček se bude někdy hodit. Ale to už běžím znovu po rovině a říkám si, že to ještě nechci vzdát a že to za těch dvacetpět prostě dám a navíc předbehnu tu kočku přede mnou! A doprdele, další kopeček, neeee, krucifix, už to neudýchám. Závodnice je na tom asi ještě hůř, protože už jsem fakt jenom kousek za ní. Musíme už být kousek před cílem. Prosím, prosím, ať to není delší.
Ale to už vidím svítivě žlutou bundu, je to Viki a na prstech mi ukazuje, že jsem čtvrtá! Cože??? To jako fakt? Já? Já, matka po porodu s povislým břichem mám šanci bojovat o třetí místo? Ještě před chvílí jsem si říkala, že jestli je přede mnou deset nebo jedenáct ženských, už je jedno a že na to předbíhání už nemám sílu. Ale tohle mi dodalo takovou motivaci, že jsem ze všech posledních sil zrychlila. Snažila jsem se sprintovat, ale cítila jsem se spíš jako funící lokomotiva než jako běžkyně v cílové rovince. Kašlu na mírné zklamání, že ta 25 neklapne, běžím co nejrychleji umím a co se všemi těmi (7!) kily nahoře dokážu, posledních pár kroků a jsem v cíli.
Juchůů, jsem v cíli, jsem zase na bedně, panebože to není možný. V cíli dostávám nejprve medaili na krk a hned potom pusu od Vikiho, usmívám se, mám strašnou radost. Za chviličku za mnou dobíhá Aleš. Fotíme se. Koukám na hodinky a chce se mi skákat radostí – 24:38!!! Směju se. Jsem šťastná, moc. Šťastná, že běhám, že jsem se na závodě potkala se známými a že jsem se seznámila s dalšími běžci. Vděčná, že mě Viki podporuje a že mi fandí. A pak ten pocit stát na stupních vítězů, ten se neomrzí 🙂 Moc děkuju organizátorům za krásný závod a jsem ráda, že jsem aspoň malinko mohla přispět Pavlovi a jeho rodině.
Mějte se krásně.
Alžběta
P.S.
Takto jsem běžela jednotlivé kilometry – 4:58, 4:48, 5:02, 5:31, 4:18
Žádné komentáře