Ludgeřovická krosová 10: Běh jako terapie

No… Jak začít? Když jsem našla v termínovce tento závod, myslela jsem, že už budu mít naběháno mnohem víc a že to bude pěkné zakončení prvního týdne tréninku na půlmaraton v Brightonu. To byla moje představa. Realita byla úplně jiná, naběháno mám pořád minimum a za poslední týden jsem neběhala ani jednou (práce, děti, neměla jsem dost vůle a tak). A k tomu jsem veřejně řekla, že zavíráme Sportcentrum, takže celý týden byl i dost emocionálně náročný, protože mi pořád pípal a zvonil telefon a kamarádi, známí i neznámí se ptali, jestli je to fakt pravda, proč, kdy, co bude dál a samozřejmě pár lidí mi potřebovalo říct, jak jsem to všechno dělala blbě. Takže v tomto stavu jsem se v sobotu ráno ocitla na startu. Těsně před startem jsme se bavili s Tomášem z Mattoni Free Run, jak to dnes vidím, tak jsem mu říkala, že poběžím, jak nejlíp mi to dnes půjde, že to určitě nechci jenom tak vyklusat. A přesto, že deset kilometrů vkuse jsem po porodu ještě neběžela, doufala jsem, že mi to půjde trošku líp 🙂

Před startem jsem se lehce rozběhala, rozcvičila a říkala jsem si, že by to mohlo jít. A asi tak po prvních dvěstě metrech závodu mi bylo jasný, že to nepůjde a že to dnes budu mít hodně těžký. Hned v prvním kopci mě předběhli téměř všichni a mě hlavou začal znít úryvek písničky od Dobeše….. po startu hned jak v lize, dostal se do krize, že ponožka ho hryze a od hladu je mu mdlo. Nic něbylo z té tury, bo nás předjížďali fury, šlapaly po nim kury. No, hrozné divadlo. Fakt jsem se snažila, ale nešlo mi ani pořádně běžet, ani jsem si nemohla vzpomenout, jak ta písnička pokračuje, tak mi hrál v hlavě pořád dokola tento kousek. Ale to už jsme byli nahoře, rovina, juchuu, rozběhla jsem se a konečně chytila aspoň trošku tempo.  …… Nabral jsem vzduch do ňader a kopnul ho do hader, „přidej gizde, zaber, bo jsme poslední.“ Schválně si tu písničku pusťte, bude vám to hned jasné 😀

Přeběhli jsme přes pole k lesu a byl tady první seběh dolů. Úplně ožívám, mám radost, že běžím listím, lesem, přírodou, život je krásný 😀 Běží se mi dobře, ty jo vlastně moc dobře. Myslím na Jitku – Mámu v běhu, jak běží z prudkých kopců v Alpách. Asi mi to fakt pomáhá, protože předbíhám pár běžců před sebou. Já. Při seběhu z kopce. To není možný. Běžím rychle, jako vítr. (Jasně že ne, ale představovat si to můžu :-D) Alžběto, vzpamatuj se a zpomal, tohle tempo nevydržíš! Nezpomaluj, užij si, že aspoň z kopce běžíš a nevlečeš se tak pomalu! Jenomže to už jsem dole a otázka jestli zpomalit nebo ne se vyřeší sama, už nemůžu. Kontroluju hodinky, jestli jsem náhodou nepřeslechla pípnutí, určitě jsem přeslechla, listí šustí a tak, slyšela jsem jenom dvě, to přece není možný. Ty vole, je to možný, kua fakt mám za sebou teprve dva kilometry, osm před sebou! Třeba se rozběhám a bude to super. Třeba. Zatím se jenom kochám okolím, protože při tempu, kterým běžím, na to mám spoustu času.

Tři kilometry. Teprve tři kilometry. Opakuju si důvody, proč jsem se na ten závod šla a nevykašlala se na něj – krásná trasa, závodní atmosféra, jeden z tréninků na únorový půlmaraton. A taky je to hodina jenom pro mě. Sama se sebou. Jestli se Martínek probudí nebo Peťula bude chtít napít (nosit se, sladkost, hrát si…) nemusím to řešit já. Je to neskutečná úleva, myslím, že všechny maminky světa mi rozumí. Jak tak běžím lesem začíná se mi chtít brečet, všechny ty zvlástní negativní vibrace z poslední doby chtějí ven. Představuju si, jak s každým krokem nechávám kousek něčeho nepříjemného za sebou. Jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý, les, cesta, pátý, šestý. Jsem teprve v půlce, dobíhá mě běžkyně, kterou jsem předtím slavně předběhla. Znovu do kopce, jsem za půlkou, teď v sobě objevím nějakou ukrytou energii a už to určitě půjde. Nejde to. Předbíhají mě další. Překvapuju sama sebe a nebojím se to pouštět z kopce. Nebrzdím, běžím, baví mě to. Moc. Určitě za to můžou dvě ženy. Jitka a její horské maratony, na které myslím a připadá mi strašně legrační, že jsem vůbec schopná srovnávat její závody a tyto moje minikopečky. Asi na tom nebudu zase tak špatně, když jsem ještě schopná se smát 🙂 A potom Verča z Madeja Sportu, která mi pomohla vybrat nové boty, ze kterých jsem úplně nadšená. Super mi sedí na noze, nekloužou a navíc se mi fakt hodně líbí. Pomalu si uvědomuju, že je mi psychicky čím dál líp.

Jsem ráda, že dnes běžím. I když to dnes běžecky stojí za houby, ty uběhnuté kilometry se budou hodit, projeví se někdy v budoucnu. Kdybych neběžela závod, určite bych se na běh vykašlala, zkrátila bych to nebo kus šla. Fyzicky je mi hrozně, ale cítím, jak ze mě opadává stres a všechno nepříjemné. Takhle nějak si představuju, že se někdo zavře do tmy, nechá tam všechny problémy a zpátky na světlo vstoupí jako nový člověk. Takhle se cítím, wow, je to hustý. Dnes je to pro mě spíš terapie než běžecký závod, ale je to super. Vybíháme z lesa na polní cestu. Předbíhám běžkyni před sebou. Fakt 🙂 Snažím se trošku zrychlit, zvedá se mi žaludek. Přemýšlím, že jsem si možná mohla dát před startem banán. Hovno banán, trénovat jsi měla, nehledej výmluvy. Snažím se nemyslet na to, že zatímco tady trpím, vítěz už je vysprchovaný a má vypité pivo a snězený párek. Poslední kilometr, teď už to bude jenom z kopce. Běžím co nejrychleji to jde, těším se na moje chlapy v cíli, už to chci mít za sebou. Fyzicky je mi mizerně, psychicky jsem v euforii a usmívám se. Dává to smysl? Že by životní rovnováha? Takhle extrémně jsem to ještě nikdy nezažila.

Vbíhám do cílové rovinky, vidím Vikiho s klukama, ještě trochu zrychluju, nechápu, kde se ta energie bere. Proč neběhám jenom sprinty? Brzdím, ať v cíli neporazím paní pořadatelku, která mi na krk věší medaili. Děkuju. Mám to za sebou, uf, poslední nejsem (těsně) a zvládla jsem to pod hodinu (taky těsně, čas 58:17). Peťulka mi skáče kolem krku a Viki přiznává, že už se o mě začínal bát, že už mu připadalo divné, kde jsem tak dlouho. A cestou k autu to završil otázkou, můžeš mi říct, proč neběháš jenom pětky? Jdou ti nejlíp, baví tě, tak proč se trápíš takhle dlouhýma závodama? 😀

Takže tak 🙂 Příště znovu a lépe 🙂 Bez peněz do hospody nelez a bez tréninku na závod nelez.

Každopádně moc děkuji organizátorům, byl to krásný závod, všechno klapalo a klobása byla výborná 🙂

Mějte se krásně a běhání zdar 🙂

Alžběta

výsledky