A píšeš ještě vůbec?

14.6.2018
blogging again

Ahoj, všichny běžkyně, běžci, kamarádi, všichni, kteří občas zabrousíte sem na blog :-) Chtěla jsem vám dnes říct, že jste ti nejlepší, nejskvělejší a nejtrpělivější fanoušci. Jste vážně úžasní, protože i přesto, že jsem hodně dlouho nic nepsala, nepřispívala na facebook a jenom jsem pokračovala v běžeckém deníčku na instagramu, tak vy tady pořád jste. Děkuju :-) V pár uplynulých měsících jsem si myslela, že už se na celé blogování vykašlu, nechybělo mi to a spíš mě upřímně děsilo, jak moc jsou některé blogerky otevřené a co všechno sdílí se světem. To není žádná kritika nikoho, spíš obdiv, že ostatní dokážou být otevření, extrovertní a komunikativní. Na druhou stranu mi bylo líto celou „Utíkej, mami, utíkej“ jenom tak zahodit, říct bye bye a skončit. A jak z toho ven, že?

Nevím přesně, co takovou potřebu stáhnout se do svého světa, do své bubliny, způsobilo. Možná jsem chtěla být hlavně hodně s dětmi, možná jsem měla málo času, možná jsem za ty dva roky ve Sportcentru žila veřejně až moc, možná byl blog takové mé třetí dítě, po kterém jsem toužila a když mám teď ty svoje tři kluky, na blog už nebylo v mém světě místo… Možná.  Blogování jsem celou dobu brala jako zábavu s tím, že je fajn, že dokážu oslovit větší okruh lidí, když jsme třeba pořádali charitativní běh apd. Někdy jsem psala víc, někdy míň, někdy osobnější články, někdy reporty ze závodů. Tuto zimu se ale ve mně něco zlomilo a já jsem najednou nebyla schopná psát vůbec, bylo to den po půlmaratonu v Brightonu. Těšila jsem se, trénovala a nakonec neběžela, protože jsem týden předtím chytila nějakou hnusnou virózu. Jeli jsme tehdy do Anglie jenom na výlet, nafotila jsem tam pár fotek, když jsme fandili a těšila jsem se domů, až o tom všem napíšu článek, protože i přesto, že jsem neběžela, zážitek to byl skvělý. A ten článek už jsem prostě nebyla schopná napsat. Nebo spíš byla, ale postupně jsem ho osekávala a seškrtávala, protože tohle přece nechci říct takhle veřejně, tamto zase nechce Viki, abych napsala, na skoro všech fotkách jsem s Martínkem, takže je na blog nedám…. A z článku mi zbylo pár vět. A mně se při psaní v hlavě čím dál víc ozývala otázka: Řekla bych tohle sousedce? Řekla bych to Viktorovým kolegům v práci? A na většinu jsem si odpověděla, že ne.

Ono to celé hodně souvisí s tím, že vlastně od začátku, když jsem blog založila jsem pořádně nevěděla, proč to dělám, proč vlastně píšu. Spousta blogů vznikne jako motivační, kdy se autorům povedlo třeba změnit životní styl, snaží se své čtenáře motivovat ke cvičení, běhání, zdravému jídlu nebo jsou to foodblogy, mamablogy apd. Já jsem začala psát jenom z nějakého vnitřního přetlaku a potřeby mít na světě nějaké malé místo, které je jenom moje. Baví mě psát, baví mě běhat, tak budu psát o běhání :-) A ono vás to začalo bavit a inspirovat. A já jsem z toho byla a pořád jsem překvapená. Protože mě nikdy nenapadlo, že bych zrovna já mohla někoho motivovat. Ale pokaždé, když mi tohle někdo řekně nebo napíše, mám z toho radost a je to i důvod, proč jsem  „Utíkej, mami, utíkej“ nezabalila a rozhodla se pokračovat. Je to díky vám a pro vás a děkuju za každou zprávu, která mi přišla a za všechny ty pozitivní věty, které jste mi holky řekly naživo. Děkuju :-) Takže ano, jsem zpátky a doufám, že nás to bude všechny bavit 😀

Častá otázka od kamarádek je, kde pořád beru motivaci a energii do běhání a cvičení. Článků na tohle téma je na internetu hromada a myslela jsem, že už k tomu není co víc napsat. Ale přesto dopíšu i ten svůj článek rozepsaný v lednu a zatím nedokončený, protože je asi rozdíl číst to od někoho anonymního a od někoho, kdo v tom jede s váma, kdo s váma vodí děti do školy nebo kdo s váma nosí vajíčka na lžičce na dětském dnu :-) Dál určitě přijde aktualizovaný článek o běžeckých skupinách v Ostravě a okolí, který bych mohla rozšířit i na Olomouc. Co vy na to? Příští týden se chystám na Olympijský běh v Háji ve Slezsku a pak na Olomoucký půlmaraton, takže budou reporty z těchto závodů. Co dalšího byste si chtěli přečíst? Máte nějaké otázky, něco co vás zajímá? Napište mi do komentářů nebo na fb. Ráda o tom napíšu.

Každopádně ještě jednou moc děkuju, že jste měli trpělivost a že tady jste. Rozhodnutí, že mami bude utíkat dál nejen v parku a po lese, ale i tady na blogu padlo v úterý na našich oblíbených prolízačkách. Kde taky jinde :-)

Mějte se krásně.

Běhání zdar :-)

Alžběta

P.S. Které jsou naše oblíbené prolízačky? 😀 Poznali jste?

Počet komentářů: 3

  • Odpovědět Jitka 15.6.2018 at 12:30

    On člověk musí být asi trochu (víc) exhibionistický grafoman, aby vydržel psát roky, navíc psát jenom o běhání, pokud nebrousíš deset, patnáct závodů ročně, taky moc nejde – protože (tedy v případě, že nemáš tak úžasný čuch na bizarní běžecký zážitky jako 12HH) se nevyhnutelně vyčerpáš. Takhle jsem tak nějak plynule přestala psát na BezvaBěh, protože už jsem vlastně všechno obecnýho, co jsem chtěla napsat, napsala a řekla a už nic nezbylo, leda sem tam nějaká knižní recenze (a na ty pro změnu není čas kvůli jiný práci).
    S tím, kolik toho člověk na sebe veřejně vykecá, – ať už vědomě nebo nevědomě – je to na zvážení každýho. Občas taky docela čumím, ale já čtu hrozně málo blogů, takže asi nemám to správný srovnání. Nicméně jsem si udělala tvůj krátký test a ano, všechno co píšu klidně všem řeknu – protože znáš mě, já na sebe nakonec stejně vykecám všechno, tak je to fuk.
    Když jsi ale nakousla to nechápání, já třeba třeba nechápu hromady fotek z každýho jednoho běhu, potřebu se neustále fotit a postovat to někde na netu – hele, světě, uběhla jsem tři kilometry, tady máš můj rudej obličej a zpocenej výstřih… a zítra znovu a znovu a já v tom nějak postrádám smysl (anebo je to třeba jen závist, protože mám na všech selfíčkách ksicht jak meloun, tři brady a výraz nablblýho mopse). A už vůbec mi hlava nebere tu módu vyfotit se někde na kopci zády k objektivu svlečená do půl těla a s rukama do V – to jako: Nazdar světě, nefoukl bys mi trochu na kozy? O_0
    Každopádně držím palce, ať je stávající rýmička pryč, ať ti to (teď už o víkendu, že jo?) parádně běží a všem to tam natřeš, protože SEŠ skvělá a já ti MOC fandím!!!!

  • Odpovědět Nikola 14.6.2018 at 7:50

    Jsem ráda, žes to nezabalila, ale dala si jen takovou pauzu. Pamatuju si jak jsme se potkaly při křtu v Luxoru a přesně tohle jsi mi říkala. Ale to byl snad ještě podzim. Mě rozhodně motivuješ, přestože nemám děti a protože jsem děsně líná běhat, tak si vždycky řeknu: „A hele, ono to jde.“ A taky to říkám těm okolo: „Ty že nemáš čas? No to já znám jednu babu, má tři děti a pětku zvládně daleko rychlejc než já, protože trénuje.“… takže díky! A protože nejsem z vašeho kraje, já bych zas uvítala nějaké tvé běžecké know how :)

    • Odpovědět Alzbeta Mikolajkova 14.6.2018 at 11:56

      Niki, děkuju moc :-) Jo, máš pravdu, bavily jsme se o tom už na podzim. Děkuju za tip na článek, popřemýšlím nad tím :-)

    Okomentovat