Ženská vydrží víc než kůň. A kůň vydrží víc než člověk.
Olomoucký půlmaraton, můj oblíbený, nádherný závod s úžasnou atmosférou, navíc v mém rodném městě. Takový vrchol sezóny. Poctivě jsem na něj trénovala, omezila jsem víno, snažila se co nejlíp jíst, strašně jsem se těšila. Navíc každý rok běháme s mamkou a klukama také Rodinný běh. Tohle všechno jsou věci, které můžu ovlivnit a naplánovat. A pak jsou věci, které ovlivnit nemůžu a to je třeba manželův pracovní diář. Poslední dva týdny jsem jenom sledovala, jak se neustále plní a on je míň doma a že je dost možné, že na závod ani nestihne přijet. Chtěla jsem, ať nás počká v cíli Rodinného běhu a společně s mamkou odveze kluky domů, ať jsem v klidu a můžu se v pohodě nachystat na svůj závod. To určitě stihne, všechno bude ok, nevymýšlej černé scénáře.
Půlmaraton pro nás začal v pátek odpoledne, kdy jsme šli na Expo vyzvednout startovní čísla a nasát atmosféru. To všechno jsme zvládli, ale cestou domů jsem začínala cítit nějakou zvláštní únavu. Večer jsem se šla na chvíli proběhnout a začínala jsem tušit, že to není únava, ale že na mě něco leze. Dala jsem hrnek čaje s medem, slupla ibalgin a před desátou jsem byla v posteli.
A ráno mi bylo ještě hůř. Paráda. Hlavou mi proletělo tisíc sprostých slov, vzala jsem si další prášek a doufala že to přejde. První mě napadlo, že nepoběžím Rodinný běh, ať pošetřím síly na hlavní závod. Jenomže když jsem se podívala na kluky, jak už od rána běhají ve žlutých závodních tričkách a těší se, tuhle variantu jsem hned pustila z hlavy. To ale nebyla jediná komplikace. Chvíli před odjezdem na start mi volá Viki, že nestihne přijet z práce a že to musíme zvládnout s mamkou samy. To neee. To nee.
V 16:30 stojíme všichni nachystaní v koridoru. Nádherná atmosféra, hromada rodičů s dětmi, kočárky, odrážedla, hraje hudba, fakt neuvěřitelné. Pomalu se rozbíháme a já jsem hrozně ráda, že běžíme. Já, mamka a všichni tři moji kluci. Vděčnost a pocit štěstí jako blázen, že tady můžu s nimi být a že můžu běhat. Začátky po posledním porodu byly těžké a mám je pořád v hodně živé paměti.
Jenomže po chvilce se Martínek dere ven z kočáru a Vikiho štve, že běžíme tak pomalu. Idylka končí. Viki se těšil, že zkusí celou 3,5 kilometru dlouhou trasu celou uběhnout a my ho brzdíme, tak jsme se domluvili, že poběží sám a počká nás v cíli s medailí na krku. Mamka jak ho vidí, že běží sám, zrychluje, že tak samotného ho přece nemůžeme nechat. Bohužel utíká i s kočárkem, ve kterém sedí Peťula, takže zůstávám sama s Martínkem v rukách. Snažím se ji dohnat, ale nejde mi to a jenom vidím, jak se mi vzdaluje. Kašlu na to, jdu a doufám, že na mě někde s kočárem počká. Martínek mi mezitím v náručí usnul a mamka nikde. Mám pocit, že se dívám na nějaký špatný film. Za chvíli mě čeká závod, na kterém chci útočit na osobák a já si jako rozcvičku dám tříkilometrovou procházku parkem s jedenácti kily v rukách. Wtf? Wtf??? WTF??? Jsem naštvaná na celý svět, jak se toto kua stalo? Proč?? Proč je všechno jinak, než jsem chtěla? Po pár minutách to pouštím z hlavy, když budu naštvaná stejně si tím nijak nepomůžu, už se stalo, Myslím na všechny ty kettlebelly a medicimbaly, které jsem nosila a zvedala na trénincích s Kubou a vlastně mi ten Martínek nepřipadá tak těžký 😀 To dám 🙂 Nahazuju úsměv. Na náměstí je hromada lidí, všichni fandí, usmívají se a volají, jak je to roztomilé, že Marťa při závodě usnul. Taky nás dost lidí fotí a já doufám, že když už mám takovou super (ironie, chápeme se doufám) rozcvičku, tak budu mít třeba aspoň fotku někde v novinách nebo na Runczechu. Ani jedna, přátelé 😀 Nikde 😀
Procházím cílem, já i spící Martínek dostáváme medaili a v záplavě žlutých triček vidím mamku. Juchuu, kočárek, konečně chlapečka položím a v tu chvíli mi mamka říká, že se jí ztratili Viktorek s Peťou. Cože??? Jak ztratili? Jak je tady mezi těma tisícema lidí budeme doprčic hledat? Po několika marných minutách jdeme za moderátorem, aby vyhlásil jejich jména. Dobíhají další a další lidé a já začínám být zoufalá. A taky naštvaná. A bojím se. Viki se za chvilku objevil, ale Pe’tula pořád nikde. Doufám, že až do cíle doběhnou všichni závodníci, náměstí se trošku vyprázdní a Peťa se někde objeví. Už podruhé si dnes připadám jako ve špatném filmu. Mám šílený strach. jestli se vám někdy zatoulalo dítě, tak si umíte představit, jak strašně dlouhá je každá minuta. Před šestou se loučím s kamarádkou, ať jde na start sama, že já asi nepoběžím. Konečně v boční ulici vidím Peťulu, jak chodí dokolečka a hraje si s medailí na krku. Beru ho do náruče, nevím jestli se mi chce víc smát nebo brečet. Konečně jsme všichni spolu. Obrovská úleva a poprvé mi hlavou projíždí: „Alžběto, jestli to dnes vůbec uběhneš, tak jsi hrdinka.“ Je šest hodin, do startu zbývá třicet minut, rychle je všechny pusinkuju a posílám domů.
Nejsem převlečená, jsem vyčerpaná, bolí mě hlava, jsem na opačné straně náměstí, než kde jsou šatny. Proplítám se davem, rychle se převlíkám, jím půlku banánu, zapíjím ibalgin a jenom se v duchu směju tomu, že jsem se chtěla aspoň trošku rozdýchat jako to dělám na tréninku. Ok, zbývá deset minut, jdu do koridoru, který mám napsaný na startovním čísle, konečně se trochu uklidňuju. Všechno bude dobrý, kluci jsou na světe, stihla jsem start. Rozhlížím se kolem sebe a tam vodiči na 2:00. Doprčic kde to jsem?? Jaký předpokládaný cílový čas jsem proboha napsala při registraci? Chci být asi o tisíc lidí vpředu. Ven z koridoru už radši nejdu, ale proplítám se mezi závodníky, ať se posunu aspoň kousek. Vodiče na 1:40 vidím kus před sebou, co se dá dělat no. „Alžběto, jestli to dnes uběhneš, tak jsi hrdinka.“
Hraje Vltava, rozbíháme se, je to krásné, atmosféra úžasná, já ale myslím spíš na to, že mamka s klukama určitě nestihli poslední autobus před uzavírkama a budou muset jít pěšky a doufám, že Martínek co nejdýl spí, protože mamka ho v rukách moc daleko nedonese. Těším se na sedmý kilometr, kde se s nima uvidím. Během těchto myšlenek hraju hru „dohoň si svého vodiče“ a musím říct, že mě to baví, postupně se dostávám dopředu a mám na dohled vodiče na 1:45. Předbíhám i je a docela dlouho běžím kousek před nimi. Baví mě to, běží se mi celkem dobře, ale na tempo, kterým bych zaběhla osobák, se dostat nemůžu. Jeden krok, druhý krok, levá, pravá. Myšlenky na osobák pouštím, nepřipouštím si mezičasy na jednotlivých kilometrech. Vím, že jsou pomalejší, než jsem chtěla, ale jsem ráda, že vůbec běžím takhle, uvidím na desátém kilometru. One step at a time.
Zároveň vím, že neběžím špatně, že je to o něco lepší než na hodinu čtyřicet pět. Alžbětko, jsi dobrá, to půjde. I ta hodina čtyřicetpět by byl hezkej výsledek. V Černovíře budou kluci, nemůžu se dočkat. Šestý kilometr, sedmý, za chvíli jsem u nich. Fanoušci kolem trasy jsou neuvěřitelní, povzbuzují, pískají, bubnují. Běžím co nejvíc doprava, ať si můžu plácnout s dětma, už před sebou vidím zatáčku, kde mají stát. A oni tam nejsou. Co se stalo? Proč tam nejsou? Plácám si s Terezkou, Verčou, Zdendou a všema dětma. Stojí hned před občerstvovačkou, beru si kelímek s vodou a chce se mi brečet. Mám chuť se na to vykašlat a zabočit domů. Někdo mi naházel oblíbené hračky do kanálu, klacky pod nohy nebo něco jiného někam jinam. Je mi hrozně. Zpomaluju a za zádama zase slyším vodiče na 1:45. Kurvadrát, kde se tady zase vzali. Alžbětko zrychli, makej, jeden krok, druhý krok. Buď tě to teď zlomí nebo nakopne. Vybírám si druhou možnost. Otřásla mnou hnusná ibalginová zimnice. Alžbětko, jsi hrdinka, jsi fakt dobrá. Na osmém kilometru si říkám, že zastavím u první sanitky, řeknu jim, že mám tři děti, že jsem strašně unavená a ať si mě tam nechají. Touhle představou jsem se bavila asi dva kilometry. Ani moc nevím, jak utekly. Ty jo, wau, už jsem na desátém kilometru, je tady předávka štafet a vlastně už jsem za sebou dlouho neslyšela ty dva vodiče 🙂 Jako malá jsem se strašně chtěla zúčastnit Stopy Xapatanu, tohle je podobný 😀 Utekla jsem svým pronásledovatelům. Pojď, makej, ten čas by dnes nemusel být tak hroznej. Na oslavu otvírám ovocnou přesnídávku, kterou si nesu v ruce a trošku se napiju.
7.kilometr – Tady mi bylo psychicky nejhůř z celého závodu. Moc na to nevypadám 😀
Zatáčíme na Lazce, kde proti nám po otáčce beží rychlejší závodníci. Vodiči na 1:40, tělem mi projede vlna zklamání. To jsou oni, s těma jsem chtěla běžet. Jee a tady běží holky, Jana a Kate, myslela jsem, že pobežíme spolu. Závidím jim a mrzí mě to. Okamžitě si ale podobné myšlenky zakazuju. Neblbni, tímhle si nijak nepomůžeš. Nemá cenu se litovat, one step at a time. Ty Lazce mám celé v mlze, jenom si vybavuju, že jsem tam „Bětuško“, „Alžbětko“, Utíkej, mami“ slyšela častěji než jinde. Moc vám všem děkuju. Už jsem kus za půlkou, běží se mi dobře, nic mě nebolí, ale trošku čekám, že přijde nějaká krize. Pořád nic. Vbíhám do parku a tam je to zase naprosto neuvěřitelné. Lidi povzbuzují, fandí jak o život, cítím, jak moc mi to pomáhá. Užívám si atmosféru, občas si plácnu s dětmi a do kamery dělám ten největší americký úsměv 🙂 Na konci parku cítím, že žádná krize nepřijde, že mám dost sil. Někdo z diváků na mě křičí, už jenom pět kilometrů a já mám v tu chvíli pocit, že mě polil živou vodou. Pět kilometrů, to už je kousek, to dám. To prostě dám! Zrychluju. Čtyři kilometry do cíle, vím, že mám sílu. Myslím na všechny ty tréninky, kdy jsem si myslela, že už nemůžu a pak mi poslední série nebo poslední kilometr šly nejlíp. Jdu do toho naplno, nemám už na co čekat. V žádném případě nechci doběhnout a říkat si, že jsem mohla zrychlit dřív nebo že jsem tam nenechala všechno.
Dva kilometry do cíle a poprvé se koukám na hodinkách na celkový čas, který běžím. Hodina třicet jedna a dva kilometry do cíle. Ty vole, já běžím líp, než jsem myslela!! Pojď, pojď, to na tu hodinu čtyřicet něco dáš! Dva kilometry za devět minut přece uběhneš. Jsem odhodlaná porvat se o co nejlepší čas. Nevzdávám to, pořád mám šanci na dobrý výsledek. Předbíhám, mám lehké nohy, fakt se mi běží dobře. U cedule „800m to go“ zrychluju, na tohle místo jsem se těšila někdy od čtyř hodin, kdy jsem tady fotila kluky 😀 Strašně mě ten finiš baví. Jenomže pak jsem se asi nějak špatně nadechla nebo co a chytla křeč do pravé strany břicha. Snažím se to prodýchat, ale nejde to. Snažím se to ignorovat, ale taky to moc nejde. Do hromádky houbiček zahazuju prázdný pytlík od přesnídávky, kterou jsem postupně upíjela od desátého kilometru. Diváci nás ženou do cíle, nevidím obličeje, vnímám jenom povzbuzování, celý ten rachot. Netuším, jak rychle běžím. Nohy moc chtějí, hlava ještě víc, ale břicho říká, že v žádném případě zrychlovat nebudu. Náměstí, modrý koberec, cíl!!!
Dobrovolnice se mě ptá, jestli potřebuju pomoc, že vypadám, že jo. Nepotřebuju. Cítím obrovskou hrdost. Obrovskou radost. Obrovskou úlevu. Usmívám se, jdu si pro medaili a konečně se dívám i na hodinky – 1:41:09. Ty kráso, jestli ty hodinky nelžou, tak jsem právě zaběhla osobák! Já jsem v tomhle stavu a po tom všem zaběhla osobák??? To snad ani není možný. Jdu pro batoh, převlíkám se, volám Vikimu a mamce. Padá na mě únava, potom naštvání, že nebýt těch komplikací a virózy, mohlo to být lepší a pak znovu radost. Obrovská radost a hlavně jsem na sebe byla a jsem opravdu hrdá a pyšná, že jsem to jako trojásobná matka takhle zvládla. Že jsem dokázala být celý závod pozitivní, nepřipouštět si negativní myšlenky a že jsem všechny ty hezké věci dokázala říkat i sobě a ne jenom ostatním.
Takže připíjíme na krásu našich koní a rychlost našich žen 🙂
Oficiální čas je nakonec 1:41:04, což mě samozřejmě malinko mrzí, že jenom pět vteřin a mohla tam být tam moje vytoužená 40, ale vím, že jsem tam opravdu nechala úplně všechno, takže spokojenost 🙂 O 40 vteřin jsem si vylepšila osobák 🙂
A nezbytná děkovačka na konec 🙂 Děkuju Runczechu za krásný závod. Obrovsky děkuju divákům za tu úžasnou atmosféru, kterou vytvořili. Děkuju vám všem kamarádům a čtenářům, že jste mi fandili. Slyšela jsem to, vnímala jsem to, moc si toho vážím, ale během závodu jsem se bála, že když záčnu všem mávat a odpovídat jako jindy, tak se rozbrečím dojetím, radostí nebo se zastavím a nebudu mít sílu pokračovat. Děkuju Kubovi za super tréninky a podporu. Cítila jsem se silná a věřila si. Děkuju mamce. Za všechno. Děkuju Vikimu. A nejvíc děkuju svým třem chlapečkům, protože díky nim jsem silnější než kdykoliv předtím.
Pokud jste dočetli až sem, tak jste fakt dobří 🙂
Mějte se krásně. Běhání zdar 🙂
Alžběta
P.S. Těšila jsem se na cílovou fotku, ale letos nejsou. Taky jsem doufala, že se třeba najdu někde na fotce nebo když už ne celá, tak aspoň kousek nohy nebo třeba kolo kočárku někde bude. Nikde nic. Příští rok poběžím v kostýmu spidermana. Ten byl vyfocený ve všech galeriích, které jsem prošla 😀
P.S.S. Kdybyste si chtěli přečíst moje články i o něčem jiném než o běhání, tak koukněte na Sportnect.com a najdete tam další 🙂 Děkuju 🙂
