Archiv

Adventní Běhání 2017

30.11.2017
adventní běhání

Zítra začíná prosinec, juchuu. To znamená sníh, Vánoce, advent, ozdoby, punč, svařák, dárky, koledy, večírky a poslední tři roky taky Adventní běhání!

Co je to Adventní běhání a jak vzniklo?

Původní myšlenka vznikla v Anglii, kde se skupinka nadšenců rozhodla, že prožijí advent jinak než ostatní, že budou každý den běhat. K nám do České republiky Adventní běhání přinesla Babeta Schneiderová před Vánocemi v roce 2015. Více si můžete přečíst na jejím blogu Babeta Runs. Minulý i předminulý rok mělo Adventní běhání veliký úspěch a proto se letos běhá znovu :-) Babetě se v Praze podařilo dát dohromady skupinu moc fajn lidí, běžců, kteří spolu běhají celý rok a taky během prosince mají naplánováno dost společných akcí. Pokud jste z Prahy nebo tam máte cestu, určitě se přidejte. Ale samozřejmě do Adventního Běhání se může zapojit kdokoliv a kdekoliv :-) Já sama budu nejvíc běhat v Ostravě a v Olomouci, takže pokud byste někdo chtěli jít běhat nebo se procházet s kočárkem společně, ozvěte se :-)

Jak se zapojit do Adventního běhání?

Jednoduše – každý den od 1.12. do Vánoc si jdi aspoň na 30 minut zaběhat nebo se projít. Nezáleží na tom, kolik uběhneš kilometrů nebo jak rychle poběžíš. Jde o to, každý den se hýbat. My maminky, co nám děti nejlíp spí v jedoucím kočárku, jsme do toho zapojené tak nějak pořád a ne jenom v prosinci :-) Pro nás vlastně žádná změna 😀

Přidej se na facebooku do skupiny Adventní běhání, kde se budeme všichni navzájem podporovat.

A pokud byste si Adventní běhání chtěli zpříjemnit nějakou společnou akcí a zaběhat si ve skupině, tak vás s Klér moc rády uvidíme na Charitativním běhu pro kočičí útulek v neděli 3.12. v 15h.

běh pro útulek

 

Mějte se krásně, běhání zdar a tomu Adventnímu zvlášť :-)

Alžběta

Ludgeřovická krosová 10: Běh jako terapie

15.11.2017
ludgeřovická 10

No… Jak začít? Když jsem našla v termínovce tento závod, myslela jsem, že už budu mít naběháno mnohem víc a že to bude pěkné zakončení prvního týdne tréninku na půlmaraton v Brightonu. To byla moje představa. Realita byla úplně jiná, naběháno mám pořád minimum a za poslední týden jsem neběhala ani jednou (práce, děti, neměla jsem dost vůle a tak). A k tomu jsem veřejně řekla, že zavíráme Sportcentrum, takže celý týden byl i dost emocionálně náročný, protože mi pořád pípal a zvonil telefon a kamarádi, známí i neznámí se ptali, jestli je to fakt pravda, proč, kdy, co bude dál a samozřejmě pár lidí mi potřebovalo říct, jak jsem to všechno dělala blbě. Takže v tomto stavu jsem se v sobotu ráno ocitla na startu. Těsně před startem jsme se bavili s Tomášem z Mattoni Free Run, jak to dnes vidím, tak jsem mu říkala, že poběžím, jak nejlíp mi to dnes půjde, že to určitě nechci jenom tak vyklusat. A přesto, že deset kilometrů vkuse jsem po porodu ještě neběžela, doufala jsem, že mi to půjde trošku líp :-)

Před startem jsem se lehce rozběhala, rozcvičila a říkala jsem si, že by to mohlo jít. A asi tak po prvních dvěstě metrech závodu mi bylo jasný, že to nepůjde a že to dnes budu mít hodně těžký. Hned v prvním kopci mě předběhli téměř všichni a mě hlavou začal znít úryvek písničky od Dobeše….. po startu hned jak v lize, dostal se do krize, že ponožka ho hryze a od hladu je mu mdlo. Nic něbylo z té tury, bo nás předjížďali fury, šlapaly po nim kury. No, hrozné divadlo. Fakt jsem se snažila, ale nešlo mi ani pořádně běžet, ani jsem si nemohla vzpomenout, jak ta písnička pokračuje, tak mi hrál v hlavě pořád dokola tento kousek. Ale to už jsme byli nahoře, rovina, juchuu, rozběhla jsem se a konečně chytila aspoň trošku tempo.  …… Nabral jsem vzduch do ňader a kopnul ho do hader, „přidej gizde, zaber, bo jsme poslední.“ Schválně si tu písničku pusťte, bude vám to hned jasné 😀

Přeběhli jsme přes pole k lesu a byl tady první seběh dolů. Úplně ožívám, mám radost, že běžím listím, lesem, přírodou, život je krásný 😀 Běží se mi dobře, ty jo vlastně moc dobře. Myslím na Jitku – Mámu v běhu, jak běží z prudkých kopců v Alpách. Asi mi to fakt pomáhá, protože předbíhám pár běžců před sebou. Já. Při seběhu z kopce. To není možný. Běžím rychle, jako vítr. (Jasně že ne, ale představovat si to můžu :-D) Alžběto, vzpamatuj se a zpomal, tohle tempo nevydržíš! Nezpomaluj, užij si, že aspoň z kopce běžíš a nevlečeš se tak pomalu! Jenomže to už jsem dole a otázka jestli zpomalit nebo ne se vyřeší sama, už nemůžu. Kontroluju hodinky, jestli jsem náhodou nepřeslechla pípnutí, určitě jsem přeslechla, listí šustí a tak, slyšela jsem jenom dvě, to přece není možný. Ty vole, je to možný, kua fakt mám za sebou teprve dva kilometry, osm před sebou! Třeba se rozběhám a bude to super. Třeba. Zatím se jenom kochám okolím, protože při tempu, kterým běžím, na to mám spoustu času.

Tři kilometry. Teprve tři kilometry. Opakuju si důvody, proč jsem se na ten závod šla a nevykašlala se na něj – krásná trasa, závodní atmosféra, jeden z tréninků na únorový půlmaraton. A taky je to hodina jenom pro mě. Sama se sebou. Jestli se Martínek probudí nebo Peťula bude chtít napít (nosit se, sladkost, hrát si…) nemusím to řešit já. Je to neskutečná úleva, myslím, že všechny maminky světa mi rozumí. Jak tak běžím lesem začíná se mi chtít brečet, všechny ty zvlástní negativní vibrace z poslední doby chtějí ven. Představuju si, jak s každým krokem nechávám kousek něčeho nepříjemného za sebou. Jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý, les, cesta, pátý, šestý. Jsem teprve v půlce, dobíhá mě běžkyně, kterou jsem předtím slavně předběhla. Znovu do kopce, jsem za půlkou, teď v sobě objevím nějakou ukrytou energii a už to určitě půjde. Nejde to. Předbíhají mě další. Překvapuju sama sebe a nebojím se to pouštět z kopce. Nebrzdím, běžím, baví mě to. Moc. Určitě za to můžou dvě ženy. Jitka a její horské maratony, na které myslím a připadá mi strašně legrační, že jsem vůbec schopná srovnávat její závody a tyto moje minikopečky. Asi na tom nebudu zase tak špatně, když jsem ještě schopná se smát :-) A potom Verča z Madeja Sportu, která mi pomohla vybrat nové boty, ze kterých jsem úplně nadšená. Super mi sedí na noze, nekloužou a navíc se mi fakt hodně líbí. Pomalu si uvědomuju, že je mi psychicky čím dál líp.

nové salomon

Jsem ráda, že dnes běžím. I když to dnes běžecky stojí za houby, ty uběhnuté kilometry se budou hodit, projeví se někdy v budoucnu. Kdybych neběžela závod, určite bych se na běh vykašlala, zkrátila bych to nebo kus šla. Fyzicky je mi hrozně, ale cítím, jak ze mě opadává stres a všechno nepříjemné. Takhle nějak si představuju, že se někdo zavře do tmy, nechá tam všechny problémy a zpátky na světlo vstoupí jako nový člověk. Takhle se cítím, wow, je to hustý. Dnes je to pro mě spíš terapie než běžecký závod, ale je to super. Vybíháme z lesa na polní cestu. Předbíhám běžkyni před sebou. Fakt :-) Snažím se trošku zrychlit, zvedá se mi žaludek. Přemýšlím, že jsem si možná mohla dát před startem banán. Hovno banán, trénovat jsi měla, nehledej výmluvy. Snažím se nemyslet na to, že zatímco tady trpím, vítěz už je vysprchovaný a má vypité pivo a snězený párek. Poslední kilometr, teď už to bude jenom z kopce. Běžím co nejrychleji to jde, těším se na moje chlapy v cíli, už to chci mít za sebou. Fyzicky je mi mizerně, psychicky jsem v euforii a usmívám se. Dává to smysl? Že by životní rovnováha? Takhle extrémně jsem to ještě nikdy nezažila.

Vbíhám do cílové rovinky, vidím Vikiho s klukama, ještě trochu zrychluju, nechápu, kde se ta energie bere. Proč neběhám jenom sprinty? Brzdím, ať v cíli neporazím paní pořadatelku, která mi na krk věší medaili. Děkuju. Mám to za sebou, uf, poslední nejsem (těsně) a zvládla jsem to pod hodinu (taky těsně, čas 58:17). Peťulka mi skáče kolem krku a Viki přiznává, že už se o mě začínal bát, že už mu připadalo divné, kde jsem tak dlouho. A cestou k autu to završil otázkou, můžeš mi říct, proč neběháš jenom pětky? Jdou ti nejlíp, baví tě, tak proč se trápíš takhle dlouhýma závodama? 😀

Takže tak :-) Příště znovu a lépe :-) Bez peněz do hospody nelez a bez tréninku na závod nelez.

Každopádně moc děkuji organizátorům, byl to krásný závod, všechno klapalo a klobása byla výborná :-)

Mějte se krásně a běhání zdar :-)

Alžběta

výsledky

 

Benefiční běh pro Pavla: Druhý start, druhá bedna a lepší čas

23.10.2017
IMG_6582

Sobota odpoledne. Kamarád Aleš mě vyzvedává doma a společně odjíždíme na start Benefičního běhu pro Pavla. Cestou probíráme běhání, volby a znovu běhání, běžíme oba 5km a máme na dnešek stejný cíl – dát to za 25 minut a kdyby se všechno dobře sešlo, tak zkusit i lehce pod. Na místě vyzvedávám startovní číslo, stojím frontu na toiky, zdravím se se známými, rozklusávám se, rozcvičuju a celou dobu se směju jak měsíček na hnoji, protože si moc užívám to, že jsem na závodě, že běhám, že můžu běhat.

Na startu stojíme s Ivanou a Alešem, povídáme si, ani jeden z nás nesleduje čas, takže nás trošku zaskočí startovní výstřel. Ivana nám okamžitě zmizí, my dva běžíme spolu a necháváme se celkem dost předbíhat, protože nechceme přepálit začátek. Stejně se po cca 300m dívám na hodinky a pak hned kývneme jeden na druhého, že fakt musíme zpomalit. Běží se mi dobře, moc dobře a doufám, že to vydrží. Za chvíli jsme u rozdvojení trati – pětka doprava, desítka doleva. Běžíme po cestě mírně dolů, neznám to tady, takže se rozhlížím a rychle mi to utíká. Taky se nechávám mírně unést tím, jak lehce se mi běží. Měla bych asi trošku zpomalit, ale rozhodnu se nezpomalovat a riskuju. Je mi jasné, že tempo lehce přes 4:40/km zbývající tři kilometry neudržím, ale chci zkusit, jak dlouho to zvládnu.

To už ale běžím po louce a zdá se mi, že se pomalu přibližuju k hloučku závodníků přede mnou. Ty jo, ono se mi to nezdá, já je fakt dobíhám :-) Ty jo, já zrychluju? Aha, tak nezrychluju, oni zpomalují. Nevadí, i tak je to fajn 😀 Ještě bych mohla zkusit předběhnout slečnu přede mnou. Alžběto, nefandi si, ta už je daleko. Ty jo, ale já ji fakt pomaloučku postupně dotahuju. To dám. A doprčic kopec. Kdo ho sem dal? Proč? Funím, bolí mě nohy a nevím proč se dívám na hodinky, abych si to že zpomaluju ještě potvrdila. Ten kopec je samozřejmě spíš takový krátký kopeček, nejsme v horách, ale s mou současnou kondicí mi to dává zabrat. Loučím se se svým cílem 25 minut. To už nedám. Sakra. Škoda. No a co. Někdy příště. Stejně mě to mrzí. Závod je nejlepší trénink. Ten kopeček se bude někdy hodit. Ale to už běžím znovu po rovině a říkám si, že to ještě nechci vzdát a že to za těch dvacetpět prostě dám a navíc předbehnu tu kočku přede mnou! A doprdele, další kopeček, neeee, krucifix, už to neudýchám. Závodnice je na tom asi ještě hůř, protože už jsem fakt jenom kousek za ní. Musíme už být kousek před cílem. Prosím, prosím, ať to není delší.

Ale to už vidím svítivě žlutou bundu, je to Viki a na prstech mi ukazuje, že jsem čtvrtá! Cože??? To jako fakt? Já? Já, matka po porodu s povislým břichem mám šanci bojovat o třetí místo? Ještě před chvílí jsem si říkala, že jestli je přede mnou deset nebo jedenáct ženských, už je jedno a že na to předbíhání už nemám sílu. Ale tohle mi dodalo takovou motivaci, že jsem ze všech posledních sil zrychlila. Snažila jsem se sprintovat, ale cítila jsem se spíš jako funící lokomotiva než jako běžkyně v cílové rovince. Kašlu na mírné zklamání, že ta 25 neklapne, běžím co nejrychleji umím a co se všemi těmi (7!) kily nahoře dokážu, posledních pár kroků a jsem v cíli.

IMG_6581

Juchůů, jsem v cíli, jsem zase na bedně, panebože to není možný. V cíli dostávám nejprve medaili na krk a hned potom pusu od Vikiho, usmívám se, mám strašnou radost. Za chviličku za mnou dobíhá Aleš. Fotíme se. Koukám na hodinky a chce se mi skákat radostí – 24:38!!! Směju se. Jsem šťastná, moc. Šťastná, že běhám, že jsem se na závodě potkala se známými a že jsem se seznámila s dalšími běžci. Vděčná, že mě Viki podporuje a že mi fandí. A pak ten pocit stát na stupních vítězů, ten se neomrzí :-) Moc děkuju organizátorům za krásný závod a jsem ráda, že jsem aspoň malinko mohla přispět Pavlovi a jeho rodině.

IMG_1817

IMG_1790

Mějte se krásně.

Alžběta

P.S.

Takto jsem běžela  jednotlivé kilometry – 4:58, 4:48, 5:02, 5:31, 4:18

Výsledky závodu