O mně

Běhání bylo už od dětství součástí mého života. Už někdy v sedmi letech jsem absolvovala svoje první závody v triatlonu. V osmi jsem začala hrát házenou a přes žákovská družstva jsem se dostala až do juniorské reprezentace a družstva žen. Hrála jsem interligu za DHK Zora Olomouc a Sokol Poruba. Běhání v rámci přípravy mi nikdy nevadilo, ale ani nijak extra nebavilo.

Na vysoké škole jsme chodily běhat do lesa s kamarádkou, protože to byl fajn způsob, jak se odreagovat od učení a navíc hned vedle kolejí byly pro běh ideální podmínky. Neměřily jsme uběhnutou vzdálenost ani tepovou frekvenci, spíš jsme se často hned po běhání zastavily na pivo Běhaly jsme prostě pro radost a na žízeň

Běhání mě opravdu začalo bavit až po porodu prvního syna v roce 2011, kdy jsem se chtěla dostat co nejdřív do formy a hrát zase házenou. Běhala jsem s kočárkem po parku a poprvé mě napadlo, že bych někdy mohla zkusit nějaký závod. Na jaře 2012 jsem si konečně stáhla do mobilu Sportstracker a začala si měřit vzdálenosti. Až do teď jsem běhala systémem „jdu si na půlhodinu zaběhat“ nebo „dvakrát oběhnu park a půjdu domů“. Teď už mě závodění opravdu lákalo, ale termíny závodů byly o víkendech, kdy jsme hrály zápasy a házená měla pořád přednost.

Přerod z házenkářky na běžkyni nastal v létě 2013, kdy jsem podruhé otěhotněla a uvědomila si, že se dvěma dětmi už nechci hrát házenou. Bylo rozhodnuto Hned v červnu 2014 jsem běžela svůj první závod. Bylo to na Hlučíně, 9K, dva měsíce po porodu, s úžasným pocitem

leden 2013 – Haruki Murakami – O čem mluvím, když mluvím o běhání – mé poslední soustředění s házenou 😀