běh - Page 3 of 4 - Utíkej, mami, utíkej
Browsing Tag

běh

Benefiční běh pro Pavla: Druhý start, druhá bedna a lepší čas

23.10.2017

Sobota odpoledne. Kamarád Aleš mě vyzvedává doma a společně odjíždíme na start Benefičního běhu pro Pavla. Cestou probíráme běhání, volby a znovu běhání, běžíme oba 5km a máme na dnešek stejný cíl – dát to za 25 minut a kdyby se všechno dobře sešlo, tak zkusit i lehce pod. Na místě vyzvedávám startovní číslo, stojím frontu na toiky, zdravím se se známými, rozklusávám se, rozcvičuju a celou dobu se směju jak měsíček na hnoji, protože si moc užívám to, že jsem na závodě, že běhám, že můžu běhat.

Na startu stojíme s Ivanou a Alešem, povídáme si, ani jeden z nás nesleduje čas, takže nás trošku zaskočí startovní výstřel. Ivana nám okamžitě zmizí, my dva běžíme spolu a necháváme se celkem dost předbíhat, protože nechceme přepálit začátek. Stejně se po cca 300m dívám na hodinky a pak hned kývneme jeden na druhého, že fakt musíme zpomalit. Běží se mi dobře, moc dobře a doufám, že to vydrží. Za chvíli jsme u rozdvojení trati – pětka doprava, desítka doleva. Běžíme po cestě mírně dolů, neznám to tady, takže se rozhlížím a rychle mi to utíká. Taky se nechávám mírně unést tím, jak lehce se mi běží. Měla bych asi trošku zpomalit, ale rozhodnu se nezpomalovat a riskuju. Je mi jasné, že tempo lehce přes 4:40/km zbývající tři kilometry neudržím, ale chci zkusit, jak dlouho to zvládnu.

To už ale běžím po louce a zdá se mi, že se pomalu přibližuju k hloučku závodníků přede mnou. Ty jo, ono se mi to nezdá, já je fakt dobíhám 🙂 Ty jo, já zrychluju? Aha, tak nezrychluju, oni zpomalují. Nevadí, i tak je to fajn 😀 Ještě bych mohla zkusit předběhnout slečnu přede mnou. Alžběto, nefandi si, ta už je daleko. Ty jo, ale já ji fakt pomaloučku postupně dotahuju. To dám. A doprčic kopec. Kdo ho sem dal? Proč? Funím, bolí mě nohy a nevím proč se dívám na hodinky, abych si to že zpomaluju ještě potvrdila. Ten kopec je samozřejmě spíš takový krátký kopeček, nejsme v horách, ale s mou současnou kondicí mi to dává zabrat. Loučím se se svým cílem 25 minut. To už nedám. Sakra. Škoda. No a co. Někdy příště. Stejně mě to mrzí. Závod je nejlepší trénink. Ten kopeček se bude někdy hodit. Ale to už běžím znovu po rovině a říkám si, že to ještě nechci vzdát a že to za těch dvacetpět prostě dám a navíc předbehnu tu kočku přede mnou! A doprdele, další kopeček, neeee, krucifix, už to neudýchám. Závodnice je na tom asi ještě hůř, protože už jsem fakt jenom kousek za ní. Musíme už být kousek před cílem. Prosím, prosím, ať to není delší.

Ale to už vidím svítivě žlutou bundu, je to Viki a na prstech mi ukazuje, že jsem čtvrtá! Cože??? To jako fakt? Já? Já, matka po porodu s povislým břichem mám šanci bojovat o třetí místo? Ještě před chvílí jsem si říkala, že jestli je přede mnou deset nebo jedenáct ženských, už je jedno a že na to předbíhání už nemám sílu. Ale tohle mi dodalo takovou motivaci, že jsem ze všech posledních sil zrychlila. Snažila jsem se sprintovat, ale cítila jsem se spíš jako funící lokomotiva než jako běžkyně v cílové rovince. Kašlu na mírné zklamání, že ta 25 neklapne, běžím co nejrychleji umím a co se všemi těmi (7!) kily nahoře dokážu, posledních pár kroků a jsem v cíli.

IMG_6581

Juchůů, jsem v cíli, jsem zase na bedně, panebože to není možný. V cíli dostávám nejprve medaili na krk a hned potom pusu od Vikiho, usmívám se, mám strašnou radost. Za chviličku za mnou dobíhá Aleš. Fotíme se. Koukám na hodinky a chce se mi skákat radostí – 24:38!!! Směju se. Jsem šťastná, moc. Šťastná, že běhám, že jsem se na závodě potkala se známými a že jsem se seznámila s dalšími běžci. Vděčná, že mě Viki podporuje a že mi fandí. A pak ten pocit stát na stupních vítězů, ten se neomrzí 🙂 Moc děkuju organizátorům za krásný závod a jsem ráda, že jsem aspoň malinko mohla přispět Pavlovi a jeho rodině.

IMG_1817

IMG_1790

Mějte se krásně.

Alžběta

P.S.

Takto jsem běžela  jednotlivé kilometry – 4:58, 4:48, 5:02, 5:31, 4:18

Výsledky závodu

Jak běhám na podzim a v zimě – tehdy a teď

11.10.2017
V neděli jsem byla po dlouhé době běhat a po ještě delší době jsem byla běhat večer s čelovkou, protože jsem jaksi zapomněla, že už se brzo stmívá. A u toho jsem si vzpomněla, že před dvěma lety jsem psala článek s pár tipy, jak běhat na podzim a v zimě a samotnou mě zajímalo, co jsem tam vlastně psala. Takže upravený článek vydávám znovu, protože ty tipy jsou pořád aktuální, jenom jsou doplněné o mou současnou situaci. A taky je to na den přesně dva roky, kdy mi Jitka Smékalová fotila krásné fotky během tréninku na oválu a některé z nich jsem myslím ještě nezveřejnila. Takže dnes dva roky poté to bude jejich premiéra 🙂 Na letošní podzim a zimu mám úplně jiné cíle než jsem měla na podzim 2015, celkem logicky. Tehdy jsem začala běhat pod vedením trenérky Terky Šádkové a cílem bylo zlepšit si osobáky na pětce a desítce. Teď je mým největším cílem obléct zase znovu své oblíbené legíny a úzké džíny 🙂 A bavit se běháním. Někdy v budoucnu bych se určitě chtěla přiblížit ke svým osobákům, ale rozhodně to není cíl na letošní zimu.
©2015 Jitka Smékalová |SPHOTO|

Osobák letošní zimu??? Haha 🙂   ©2015 Jitka Smékalová |SPHOTO|

Běhání na podzim a v zimě je super, není horko, všechno v přírodě i v parku je hezky barevné, potom sníh, který křupe pod nohama. Úplně ty všechny pozitivní věci před sebou vidím. Ale taky je brzo tma, což nám ženám asi vadí o dost víc než mužům. Pro nás, kteří žijeme v Ostravě, je ještě potřeba přidat smog. A pro nás (letos už trojnásobné) rodiče k tomu ještě přidávám celoroční problém „potřebuju hlídání“. Tohle všechno skloubit dohromady a opravdu vyběhnout už není jenom tak. Jak běhat v takových podmínkách?

2015: Pevně věřím, že se mi podaří naběhat co nejvíc kilometrů přes den za světla. Hlavně dlouhé běhy bych si fakt ráda užila v přírodě. Ale to jaksi nezáleží jenom na mně, ale hlavně na tom, kdy bude mít čas na hlídání manžel, babička nebo slečna na hlídání. Takže je mi jasné, že budu běhat i večer nebo brzo ráno, kdy je už nebo ještě tma.

2017: Nemám žádný plán, kolik bych chtěla nebo měla naběhat kilometrů, ale taky doufám, že to bude za světla 🙂 Dlouhé běhy bych si taky ráda užila v přírodě a tím dlouhým během teď myslím 10km 😀

2015: Jsem vybavená, mám čelovku, běhací bundu i legíny s reflexními prvky a pepřák. Ale bohužel to vůbec neřeší skutečnost, že se běhat ve tmě sama bojím. Říkejte si o mně klidně, že jsem posera, ale za tmy do parku, podél řeky, na Landek nebo na Emu nevyběhnu. Obzvlášť ne po mých dvou zkušenostech, protože potkat chlapa s nožem a druhého s trenkama u kolen ještě navíc za tmy bych opravdu nechtěla.

2017: Běhací bundu a legíny s reflexními prvky zatím neobleču a fakt se mi strašně nechce kupovat nové, když vím, že to zase bude jenom na chvíli. Ale mám reflexní vestu, která se dá díky suchým zipům roztáhnout a na čelovku a pepřák naštěstí kila navíc nemají vliv. Že se bojím, platí pořád 🙂

selfie běhny

jedna aktuální fotka s Viktorkovou čelovkou na hlavě

A jak tedy budu běhat? 

1/ Běhání s kočárkem

Peťulka spí po obědě tak zhruba hodinu a půl až dvě. Za tu dobu se dá zvládnout slušný trénink. Ideální řešení situace „není smog a mám jenom jedno dítě“.

Martínek většinou spí v kočárku tak dvě hodiny, což mi bohatě stačí, protože stejně tak dlouho běhat nevydržím. 

2/ Běhání ve skupině

Řešení situace „není smog a mám hlídání v dobu, kdy běží všichni ostatní“. Na tohle se těším, protože když nepočítám závody a naše triatlonové výběhy s Vikim, běhám sama. Bude fajn potkat se se známými a někoho nového poznat.

Tak o tom, že by klapla tato varianta, si nedělám iluze. Martínka kojím, Viktorek už má svoje tréninky, Viki má svoje tréninky…. To asi fakt ne. 

3/ Budu běhat kolečka po osvětlené ulici

Situace „není smog a mám hlídání v dobu, kdy nikdo jiný nemá čas běhat“. Asi je to divné, ale než tři dny po sobě na běžeckém pásu, radši tohle. Takže prosím, až mě poněkolikáté potkáte jak kroužím mezi Albertem a Karolinou, nesmějte se mi. Určitě nebudu mít sluchátka s hudbou, vezmu si s sebou telefon a obleču všechno reflexní oblečení, které mám.

Běhání osvětlených koleček jsem absolvovala v neděli večer a bavilo mě to moc. Je to podobné jako běhat intervaly na oválu a to mi (když to není pořád) nevadí. Jenom to nebylo mezi Albertem a Karolinou, ale jiný krásný osvětlený kilometrový okruh 🙂 

4/ Běžecký pás

Poslední bod, který dokonale řeší variantu „smog“ a variantu „nemám hlídání“ a musím běhat, když děti ještě/už spí. Tady zbývá dořešit jenom takový drobný detail – přestěhovat pás do sklepa a předtím ten sklep uklidit. Jdu na to. Protože zrovna dnes je bod 4 aktuální a já místo běhání píšu tento článek.

Pás jsem přestěhovala ze sklepa do Sportcentra, takže variantu „děti spí, můžu běhat“ to moc neřeší. Nějaké kilometry na něm ale určitě naběhám 🙂

5/ Pořídím si psa

Samozřejmě nějakého velkého, který rád běhá a který mě ochrání před případným násilníkem. Tak tento bod určitě dělat nebudu, ale někdo byste si toho psa mohli pořídit a pak mi ho na běhání půjčit.

Psa pořád ještě nemáme a ani v nejbližší době mít nebudeme 🙂

©2015 Jitka Smékalová |SPHOTO|

©2015 Jitka Smékalová |SPHOTO|

Mějte se krásně, běhání zdar 🙂

Alžběta

P.S. Jsem sama na sebe zvědavá, kolik toho letos během podzimu a zimy naběhám 🙂

 

Do formy po porodu – 2.díl, Nejde mi to, nejde

23.8.2017

Tento článek píšu přesně o měsíc dřív než jsem původně chtěla. Martínek má tři měsíce a nějak mi teď celé hubnutí a sportování nejde. Potřebuju si ujasnit, jak dál, povzbudit sama sebe a povzbudit i třeba někoho z vás, že ne vždy to všechno jde jednoduše, rychle a ideálně 🙂

Těhotenství s Martínkem mi dalo ze všech tří nejvíc zabrat a taky cesta zpátky do původní formy je zatím nejtěžší. Snažím se skloubit děti, práci a svoje sportování. Neběhám, necvičím, jím zmrzlinu, Peťulka mi visí kolem krku, Martínek u prsa a Viktorek chce pořád někam jezdit na výlety. Takže se mám moc hezky, kluci jsou úžasní, je to s nima super, užívám si to moc, cestujeme, Sportcentrum mi taky ještě nespadlo na hlavu, ale jsem pořád tlustá 😀 To jenom tak ve zkratce.

Důvodů, proč teď trochu bojuju, je hned několik a způsoby, jak to všechno zvládnout zatím hledám 🙂 Nemůžu nějak chytit rytmus a cvičit pravidelně a jsem trochu frustrovaná, že NEBĚHÁM a taky z toho, že se potřetí během šesti let snažím zhubnout dvacet kilo.

Doufala jsem, že na konci srpna poběžím první závod. A navíc jsem si podle dvou rychlejších běhů v parku naivně myslela, že bych mohla zaběhnout i nějaký trošku slušný čas. Teď zjišťuju, že jsem si všechno malovala trošku moc růžově 🙂 Chtěla jsem původně běžet 5km na City Trail v Opavě, pak jsem to přehodnotila na 5km na Podlesácké desítce v Grygově u Olomouce a nakonec nejspíš nepoběžím nikde nic. Začalo to nenápadně. Jednou večer mě bolely kolena. Pak to bylo zase dobré. Pak zase bolest. Přestala jsem běhat, trošku zlepšení. A minulý týden jsem strávila tři večery po sobě s ledovými obklady na kolenech a čtvrtý den i na kotnících. To už jsem si říkala, že to nebude jenom obyčejná únava, ale že tělu něco chybí a měla bych zvolnit.  Nějak podobně mi bylo v prvním trimestru. Tělo mi dává celkem jasný signál, že to nezvládá. Začala jsem tedy užívat vitamíny pro kojící, které jsem dostala na první kontrole ještě v Americe a teď jsem si na ně vzpomněla a koupila jsem si Collaloc na výživu kloubů. Obojí beru čtvrtý den, tak jsem zvědavá, jak a kdy to začne působit 🙂 A něběhám. A necvičím nic, při čem zatěžuju klouby. Takže nic z toho, co mě nejvíc baví. Ale kolena ani kotníky nebolí, což je strašně fajn 😀 Mohla bych chodit plavat nebo na kolo, další nejoblíbenější sporty, ale tady se dostávám k „PEŤULKA MI VISÍ KOLEM KRKU“. Peťa teď chce být pořád jenom se mnou a nechce se nechat nikým hlídat, takže jsem ho brala do kočárku a běhali jsme spolu. Oba spokojení 🙂 Když se Peťulka narodil, Viktorek se choval úplně stejně, takže věřím, že tohle období zase přejde a mazlíme se s Peťou o sto šest 🙂

Jasně, můžu cvičit doma, můžu cvičit jógu, způsoby, jak se hýbat jsou. Jenom mě mrzí a ještě jsem se přes to nedokázala přenést, že jsem se tak dlouho těšila, až začnu běhat a jenom co to začalo trošku jít, už mám zase pauzu. Doufám, že stihnu něco naběhat před Runfestem, kde jsme přihlášení na štafetu.

IMG_0592

Tady to ještě bylo super.

IMG_0695

A tady už to nešlo.

A nesmím zapomenout na JÍDLO, tradičně můj největší problém. I když problém je moc silné slovo a kdybych měla problém s jídlem, tak vypadám jinak. Ale předsevzetí z minulého článku, že zapracuju na jídle, jsem nesplnila.  Žádné výmluvy, je to jenom moje chyba. S tím, jak teď hodně cestujeme, jím některé dny nepravidelně, někdy sladkosti, někdy můj milovaný holandský řízek v restauraci (mňam), dortík ke kávě, při práci v noci kus čokolády.  A navíc jsem emocionální jedlík. Když sportuju, mám z toho endorfiny a nemám potřebu si dělat radost jídlem, protože mám radost z běhání, cvičení, bruslí….  A teď mi ty endorfiny ze sportu chybí a nahrazuju je endorfinem z čokolády. Takže předsevzetí na další měsíc je pořád stejné – zlepšit jídelníček. Věřím, že až budeme víc doma a náš život bude pravidelnější, půjde mi to zase trošku líp. A hlavně vím, že mi to půjde líp, až budu běhat 🙂 Takže Collalocu prosím 😀 A ne, není to sponzorovaný článek 🙂

Po výčtu toho, co se mi nedaří, mám ale jeden obrovský úspěch a ten je, že nemám DIASTÁZU. Když jsem v těhotenství chodila na masáže, domlouvala jsem se s mým fyzioterapeutem, že hned po porodu začínáme cvičit. Zároveň jsem ho prosila, ať je fakt přísný a když k němu přijdu a začnu ho přemlouvat, že nechci cvičit a chci, aby mi udělal masáž, tak prostě nesmí. A vyplatilo se 🙂 Třikrát hurá 🙂  Ty cviky, které jsem cvičila, se špatně popisují, jde hlavně o dýchání a vlastně to na vás někdy ani není vidět, že zrovna cvičíte. Klasické bylo, že jsem ležela na zemi u televize sledovala Orange is the new black (boží seriál na Netflixu) a Viki se mě ptal, jestli jenom ležím nebo něco dělám. Já chodím k Liborovi Vymětalíkovi. Už dřív jsem byla na workshopu o pánevním dnu u Martiny Nakládalové Fyziomami a na instagramu sleduju Ivu Fiškandlovou Centrum pohybu po porodu.

IMG_0920

A HLAVNĚ SE S NIKÝM NESROVNÁVAT. Že věty od hubenějších kamarádek jako „běhám kolem dětí a kila jdou dolů samy“, „skončila jsem šestinedělí a mám pořád ještě nahoře dvě kila“, „ty ještě fakt neoblečeš nic předtěhotenského?“, „fakt? kde ty kila máš? nevypadáš na to“ jsou tak akorát na nas….í, nemusím říkat 😀  Ze srovnávání se s někým už jsem celkem vyrostla, soustředím se na sebe a i když jsou někdy krůčky hodně malé, tak jsem ráda, že jsou kupředu. Na druhou stranu asi nejsem jediná, kdo si občas při pohledu na někoho štíhlejšího, silnějšího, s plošším břichem, většími svaly, delšími vlasy nebo lepším osobním rekordem nepřipadá jako lůzr.  Mě se to naposledy stalo dnes ráno , když jsem se dívala na video, jak po porodu trénuje holandská házenkářka Estavana Polman. Ona je krásná, výborná hráčka, krátce po porodu vypadá v parádní formě, prostě úžasná a mně samozřejmě projelo hlavou: Proč ona je na tom tak skvělě a já tlustá sedím na dětském hřišti? Třeba proto, že je to profesionální sportovkyně a má o deset let a dvě děti míň než já? 😀  Prostě srovnávání se, navíc s někým, kdo je v úplně jiné situaci než vy, nemá smysl a v ničem vám to nepomůže. Děsné moudro, já vím 🙂 Ale není od věci si to občas připomenout.

Na závěr ještě čísla – Martínek váží 7kg, já 75,5kg , měřím pořád 175cm.

Tak jo, mějte se krásně a prosím vás, běhejte i za mě 🙂

Alžběta